Jen řekni pravdu

Poslední dva dny jsem pracovala na této krátké povídce. Měla jsem takovou zvláštní náladu, ani špatnou ani dobrou, prostě jinou a nemyslela jsem, že by bylo dobré věnovat se Orionu.

A tak vzniklo toto.

Ať je to, co je to.

Svým způsobem to ani nemá žádný pořádný děj. Je to jen…něco. Možná nic. Třeba to někomu něco řekne. 🙂

---

Nebo by prostě mohl říct pravdu. Jen tak. Lhal, podváděl a manipuloval celý život a nikam to nevedlo a bez ohledu na to, o koho se jedná – třeba i o nejsilnějšího jedince na světě – každý se jednou zlomí. Každý někdy dojde do chvíle, kdy si říká, že by prostě jen měl říct pravdu. Bez vytáček.

Byla tohle ta chvíle?

Není pravda, že by k tomu jednou muselo dojít. Nemuselo. Nebudou žít na hradě věčně, nebudou se potkávat na chodbách a v hodinách na věky věků. Za rok ho už neuvidí. Nanejvýš jednou za čas a to přežije. S tím se smíří a možná se dokonce i „uzdraví“. Zapomene. Takže ne, nemusel se uchylovat k pravdě. Klidně mohl zase jenom lhát. Nebo mlčet.

Ale taky mohl říct pravdu.

Možná by ji měl říct.

Třeba by se mu ulevilo.

Anebo by to bylo ještě horší.

Překvapilo ho, že ho tělo nabádá k pravdě. Nebyl na ni zvyklý, ale jak říkal, každý má toho všeho jednou dost a přeje si s tím skončit. Přiznat se. Bude toho litovat, ale v onu chvíli mu na tom nezáleželo.

Rty měl pevně sevřené do úzké linky. Nedokázal se už tvářit povýšeně, tak jak to dělal celé roky. Všechno v něm zamrzlo. Upřeně zíral do zelených očí, které… měl by říct, že je nenáviděl. Ale tak nějak to nešlo. Zatracená pravda se drala napovrch. A tak ji pustil.

„Miluju tě.“

Byla to dvě slova. Nemusela nic znamenat, jen být prázdná. Lidé je používají příliš často, až nakonec ztratila význam. Ale on je nikdy nikomu neřekl. Schovával si je. Nejspíš pro tuto chvíli. A právě proto znamenala všechno na světě. Vyslovit je bylo divné. Na jednu stranu povznášející, cítil, že mu ze srdce spadla velká zátěž, kterou si dlouhé roky pěstoval. Na druhou stranu tím riskoval všechno. Doteď žil v přetvářce a to se dalo přežít. Mohl by toho klidně využít, zneužít.

Ale on to neudělá.

On je přece z těch dobrých.

Nebelvír.

„Cože?“ vydechl.

Viděl na něm, že mu nevěří. A nebylo to poprvé. Ani naposledy. Nedivil se tomu. Sám se nepovažoval za důvěryhodný typ. Lhal a lhal často a prakticky všem. A když se jednou rozhodl říct pravdu, musel to být zrovna před ním. Ale když se nad tím zamyslel, dávalo to smysl. Komu jinému by měl odhalit své srdce?

To znělo tak otřepaně.

„Slyšel jsi, co jsem řekl. Nebudu to opakovat!“

Neměl by teď po něm štěkat, ale ten přihlouplý výraz ho prostě dráždil. Vždycky ho dráždil k nepříčetnosti.

Nepamatoval si, kdy se to stalo. Kdy si uvědomil, že se pro něj stal něčím víc. Vším. Nepamatoval si dobu, kdy se pro něj stal vším. Hlavně proto, že žádný takový moment neexistoval. Stávalo se to postupně. Nenápadně. Ze začátku si toho nevšímal, ale zpětně si to všechno uvědomoval. Možná, že ho prostě miloval vždycky. Od prvního momentu, i když mu tenkrát bylo pouhých jedenáct let.

 Může se člověk zamilovat ještě jako dítě?

Může. A bolí to stejně jako v dospělosti.

Nikdy neměl šanci. Bylo by naivní myslet si něco jiného. Nepatřili k sobě a ani se k sobě nehodili. Až příliš odlišní, až příliš vzdálení. Mělo to tak být. Měli se stát nepřáteli a po zbytek života proti sobě bojovat. A taky se o to snažil. Nenáviděl ho každou buňkou v těle. Od rána do večera. Nic intenzivnějšího nikdy necítil. Ale byla to nenávist, která vycházela z nenaplněné lásky. A to není skutečná nenávist.

Není.

„Ty si ze mě děláš legraci,“ zašeptal. Zašeptal, jakoby si sdělovali tajemství. Bylo to tajemství tolik let. Ale teď už ne. Mohl ho vykřičet do světa, bylo mu to jedno. Nemyslel si, že se to stane. Že se svěří a pohltí ho nekonečná apatie. Na ničem už mu nezáleželo. Jen na těch zelených očích.

„Proč bych to dělal?“

„Protože jsi to ty!“

Řekl to tak jistě. Jakoby věděl, kdo ten druhý je. Ale jak to mohl vědět, když ani on to nevěděl? Nikdo ho neznal. Žádný ze spolužáků, dokonce ani rodiče. Byl sám sobě cizincem. Nerozuměl si. Vždycky ho definovala jen jediná věc. Láska k němu. Odvíjelo se od toho všechno. Každé zatracené rozhodnutí.

„Fajn, dělám si z tebe legraci!“ vyštěkl. Chtěl si zakrýt oči. Jako malé dítě, které má pak pocit, že ho svět nemůže vidět. Že ho on neuvidí. Ale místo toho jen nehybně stál a čekal. Čekal, až se mu srdce definitivně a nenapravitelně zlomí. Nepřekvapilo by ho to, vždycky si myslel, že to tak musí dopadnout.

Nedělal si legraci. Věděli to oba. I Potter. V zelených očích měl něco neidentifikovatelného. Kéž by věděl, co to znamená, protože u něj nic nepostrádalo smysl. Všechno k něčemu vedlo a i ten pohled v sobě mnohé skrýval. Ale nedokázal ho rozluštit.

Přišly otázky. Ještě aby ne. Taková uznání k nim vždycky vedou a Draco se jim nebránil. Proč by to taky dělal? Potter by měl vědět všechno, každý bezvýznamný detail, aby pochopil. Ne, že by to pak něco změnilo. A jakmile s pravdou jednou začal, zbytek tak nějak šel sám od sebe.

„Jak dlouho?“

„Dlouho. Nejspíš od vždy.“

A navždy.

Ale to už neřekl. Něco takového nemohl slíbit, i když tomu bezmezně věřil. Protože to cítil. Nebyl na kluky, nebyl ale ani na dívky. Nikdy ho nikdo jiný nepřitahoval, protože vedle Pottera si jiných lidí nevšímal. Nedokázal je vidět, nebo slyšet. Nebo milovat. Potter totiž všechno vstřebal. Byl jak černá díra, která city pohlcovala. Draco Malfoy se v něm ztrácel.

„Tak proč to všechno, proč ses tak choval?“

„Protože ses pak na mě díval. Jenom na mě. Když jsem tebe nebo tvé přátele urazil, nikdo jiný pro tebe neexistoval. Byl jsem to já a ty. Zdálo se to jako jediná možnost, jak se k tobě přiblížit. Jak být s tebou.“

Překvapila ho to slova? Určitě. Nečekal je, ale to nejspíš nikdo. Nedával to na sobě znát. Nemluvil o tom, nepsal si do deníčku a někdy se bál na to dokonce i myslet. Ale cítil to, to se potlačit nedalo. Nehodlal se zabývat, zda v minulosti dělal chyby. Všechno vždycky vycházelo z jednoduché snahy přežít. Vedle něj, ale bez něj. A jen málokdo si umí představit tu bezbřehou bezmocnost. Nekončící, neumírající, trvající věčně. Lidé o tom mohou mluvit, psát, skládat básně, ale pokud to nezažijí, nepochopí, co všechno to obnáší. Jak moc člověk přitom trpí.

„Ty pitomče!“ vykřikl. A Draco Malfoy se lekl. O krok ustoupil, aby si udržel příčetnost. „Proč jsi někdy něco neřekl? Nenapadlo tě, že když budeš milý, hodně se tím může změnit?“

A o to celou dobu šlo. „Jenže já nejsem milý. A dřív nebo později bys na to přišel sám a pak by to bylo ještě horší. Takhle se mi nemohlo nic stát. Chránil jsem se. Nečekám, že to pochopíš. Ani to po tobě nechci.“

„Malfoyi, já…“ zradí ho hlas. Viděl na Potterovi, že vůbec neví, jak reagovat. Nedivil se tomu. Určitě něco takového nečekal. A upřímně… správná slova neexistovala. To, co by si Draco přál slyšet, nepřicházelo v úvahu. A nic jiného nepotřeboval slyšet, znal každý argument, každou reakci, každé slovo, protože si je sám už milionkrát řekl. Většinou v noci, když nemohl spát a zíral do stropu. A myslel na něj.

„Nic neříkej. Prostě nic neříkej. Chtěl jsi slyšet pravdu, tak tady ji máš. Ale nemluv o tom. Nikdy.“

Zněl uboze. Zoufale. Byl si toho vědom, jenže jak by to měl změnit? Za poslední roky na to ještě nepřišel. I když se dennodenně snažil. Jednou dokonce v knihovně našel kouzlo zapomnění a použil ho na sebe. Dva měsíce pak zapomínal, kde si nechával věci. Ale na něj nezapomněl. Nejspíš proto, že byl až příliš hluboko. A možná úplně nejhlouběji, v úplném středu. Jádro jeho života.

Odešel. Nebo spíš utekl. I když na něj Potter ještě volal. Mohl si volat třeba donekonečna, ale nic to nezmění na faktu, že ta správná slova neuměl říct. A pak by nic stejně nemělo smysl, protože by se tím jen oba trápili.

Následující dny byly jiné. Vyhýbal se Potterovi a těm jeho pohledům, protože se bál co v nich uvidí. Anebo neuvidí. Netušil, která z těch možností by byla horší. Neurážel ho, vlastně ho ignoroval, jako by neexistoval. Hodně lidem to připadlo podezřelé, ale ani těch si nevšímal.

Začal počítat. Dny do konce školy. Každé ráno si připadal blíž vysvobození. Věděl, že odjede. Někam daleko, kde o Harrym Potterovi, Chlapci, který přežil, nikdo neslyšel. A nevrátí se, dokud nezapomene, nebo se neuzdraví, protože to přesně Potter byl. Nemoc, krutý a dlouhotrvající vir, jenž napadl srdce, ale i mozek. Vlastně všechno. Ještě čtyři sta osmdesát dní. Ještě čtyři sta sedmdesát devět. Ještě… zatraceně dlouho.

Někdy si to vyčítal. Že mu řekl pravdu, protože ztratil ty vzácné chvíle, kdy se Potter díval jen na něj. Nebo kdy ho mohl Draco nerušeně pozorovat. Při jídle ve Velké síni, při společných hodinách. Nebo jen tak na chodbě, když se náhodou potkali. Jenže pravda se prostě nedá skrývat věčně. Nedá, ať si kdo chce, říká, co chce.

Ale život plynul dál. Naučil se v tom opět chodit, předstírat, že je všechno v pořádku. Stačilo se jen přizpůsobit nové situaci, nedělal to prvně. Postupně se proto vše vracelo do starých kolejí, které Draco znal, a ve kterých si připadal bezpečně. Bylo tak snadné stát se opět arogantním spratkem. Jedna jízlivá poznámka sem, urážka z druhé strany. Chodit po chodbách, jakoby mu patřily.

Někdy si říkal, že takový má prostě být. Rozmazlený, sebestředný… zlý. A nenáviděný.

A zbývalo už jen čtyři sta sedmdesát osm dní.

To přece nějak vydrží.

Musí.

A určitě by to tak bylo, kdyby Potter zase všechno nezkomplikoval.

„Jaký famfrpálový klub máš rád?“

Byla to tak pitomá otázka. A přišla z ničeho nic. Draco seděl u jezera a házel kameně do vody. Doufal, že tím naštve obří oliheň a ta ho za trest stáhne pod vodu. A bude konečně klid. Jenže si z ničeho nic vedle něj sedl Potter. A chtěl s ním mluvit o famfrpálu. O něčem tak přízemním. V době, kdy se Draco snažil udržet pohromadě. Stačilo se jen na vteřinu přestat soustředit a mohl by se rozsypat.

„Cože?“

„Jakému famfrpálovému klubu fandíš?“

Usmíval se. Draca to naštvalo. Proč se sakra usmíval a dělal to tak všechno ještě těžší? Copak si neuvědomoval, že to tím jen zhoršuje? Že to pak bolí ještě víc? Draco po něm přece nic nežádal. Vlastně si přál, aby se jejich vztah nezměnil. Hádky a války, v tom se vyznal. S tím dokázal pracovat. Ale tak to holt s pravdou chodí. Vždycky všechno změní.

„Nebudu se s tebou bavit o famfrpálu,“ odsekl. Zavřel oči, aby ho neviděl.

„Tak který předmět máš rád?“

„O co ti jde? Co po mně chceš?“

Nejspíš s ním neuměl mluvit normálně. Bez odsekávání, vzteků, jízlivosti, arogance, předstírání a směsice všeho dohromady. Kromě setkání ve vlaku v prvním ročníku se o to nikdy nesnažil. A tenkrát epicky neuspěl. Odsoudilo ho to k rokům vzájemné nenávisti a permanentnímu přání vrátit se v čase a všechno přetvořit.

„Poznat tě. Nic víc.“

Znělo to tak jednoduše. Jakoby se předtím neznali a neměli společnou minulost. Jenže se stalo až příliš mnoho věcí a Draco udělal hrozné věci. Nemyslel si, že se dají zapomenout nebo odpustit. Ne někým jako je Potter. Dokonalý Harry Potter. Hrdina.

A vedle něj Draco Malfoy.

„Proč? Nic po tobě nechci,“ řekl a konečně otevřel oči. Hladina vody byla podivně klidná. Na rozdíl od jeho vnitřností. Bylo by tak snadné se natočit a políbit ho. Toužil to udělat tak dlouho. Ale všechno by se tím jen zhoršilo.

Teď si mohl jen představovat, jaké by to bylo. Snít. Nebál se, že by realita nebyla ani zdaleka tak úžasná. Právě naopak. Bál se, že by byla. A že by už nikdy nezapomněl. Jenže na rozum se nemohl ohlížet, zrazoval ho při každé příležitosti. Kromě toho, zoufalci kolikrát zaprodají duši i kvůli jedné minutě, jednomu zážitku, jedné vzpomínce.

Ale Draco to neudělá.

Nepolíbí ho.

Sakra ne!

„Myslel jsem…“

Přerušil ho, než stihl říct nějakou pitomost.

„Nemysli. Hlavně, Pottere, nemysli.“ Jen by to špatně dopadlo.  Pro něj, Potter by z toho vyvázl bez škrábnutí. Zatímco Draco by se už nemusel poskládat.

Přemýšlel, jak se z něho stala taková troska. Kdy ho mohla zničit obyčejná slova. Nebo pohled. Kdy přestal být mocným aristokratem. S původem, penězi, vznešeností. S budoucností! Ale byla to přece jenom lež. Už od samého začátku. Nikdy jím nebyl, jen předstíral, aby se ochránil. Nosil tu masku velmi dlouho a zapomínal, jak se sundává. A co je pod ní.

„Tak tu budu prostě jen tak sedět.“

A seděl.

Bože, Merline, seděl.

Vedle něj.

Jenom tak.

Nemluvil. Ale usmíval se. Spokojeně. Jakoby věděl něco, co Draco ne. Přitáhl si kolena k sobě a položil si na ně ruce. A po chvíli si opřel i bradu. Draca svým chováním zmátl. O co mu šlo? A šlo mu o něco? Přese všechno, mluvil o Potterovi. Možná se jen snažil být milý. Ale k Dracovi? K Dracovi nebyl nikdo milý. Ani vlastní rodina. A po tom všem si to nezasloužil, Potter nemohl být takový blázen, aby se mu to rozhodl zapomenout.

Ale nepokazil tu chvíli. Užíval si ji. Žádná slova, tedy žádná možnost, že se to pokazí, protože když budou vedle sebe jenom sedět a mlčet, nic se nestane. Draco se nerozbije a Potter se nenaštve. Stačilo by mu, aby tak zůstali do skonání světa. Šlo by to? Zapomenout na okolní svět a prostě jen žít tady a teď? Draco by to dokázal.

Ale Potter se zvedl. „Už musím jít,“ prohodil.

Nic na to neřekl.

Ani ho nezastavil.

Prostě ho nechal odejít.

Ostatně jako vždycky. Nikdy ho nezastavil. On by totiž nezůstal.

Jenže se začal vracet. Ze začátku jen jednou, maximálně dvakrát do týdne. A pak každý den. Vždycky si Draca našel a jednoduše se k němu přidal. Nenápadně, mlčky a spokojeně. Jakoby o nic nešlo. A nepřátelství, které je definovalo všechny ty roky, sláblo.

Bylo to krásné, trávit s ním čas a nemuset se přetvařovat a vyhledávat rozepře. Nikdy je přitom nikdo neviděl, stalo se z toho jejich malé tajemství, které sdíleli. Bylo to jen jejich. Možná právě to Draca tolik uspokojovalo. Že existují chvíle a momenty, kdy se o něj nemusel dělit. A i když mlčeli, nejednalo se o prázdné chvíle. Svým způsobem se stávaly naplněnější, než kterékoliv jiné okamžiky.

A přesto se rozhodl zasáhnout. Nenechat to jen tak, protože potřeboval odpovědi. Bez nich si připadal slepý. Každou chvíli to mohlo skončit, pokud nebudou stavět na pevných základech. Ale Draco netušil, proč se Potter vracel, bez toho nemohl budovat životaschopný vztah.

„Proč to děláš? Co z toho máš?“ zeptal se jednou. A někde.

„Už jsem ti to přece řekl. Chci tě poznat.“

„No dobře, ale proč?“ Proč by někdo chtěl znát Draca? A zrovna Potter. Bylo to k smíchu. To, že vedle sebe seděli. Že vůbec dýchali stejný vzduch. Nepatřili jen k jiné kastě lidí, lišili se v každém aspektu. Nenacházel nic podstatného, co by je spojovalo.

„Je to komplikované.“

Jaké překvapení. „Zkus to, Pottere.“

Nadechl se. A vydechl. A zase. Nádech, výdech. Několikrát za sebou. Draco si myslel, že nikdy nezačne mluvit. Ale čekal. Sám moc dobře věděl, že na některá prohlášení je potřeba čas. Někdy moře času.

„Když jsem byl malý, ještě před Bradavicemi, můj bratranec mě často šikanoval. Byl asi o hlavu větší než já a mohutnější. Nikdy jsem se mu nedokázal ubránit, fyzicky. A tak jsem dělal jedinou věc, kterou jsem mu to mohl vrátit. Utahoval jsem si z něj, posmíval jsem se mu a pokaždé, když to šlo, tak jsem mu něco provedl. Občas to bylo velmi zlé, já byl zlý. Prostě jsem se nechtěl jen tak vzdát. Nechat se mlátit a nebojovat. I když to zní zvláštně, připadalo mi to jako takový pud sebezáchovy. Kdybych se nebránil, bylo by to pak pro mě ještě horší. Nevydržel bych sám se sebou.

 A když jsi řekl, že… že jsi to dělal, protože ses chránil. Chápal jsem to. Neříkám, že jsou si naše situace podobné, ale vím, že někdy je prostě jednoduší být zlý.“

Pak sklonil hlavu. Díval se do země, nejspíš se za to přiznání styděl. Nebelvír.

„Takže?“ prohodil Potter a pokusil se přátelsky usmát. A oči mu zářily. Opět cítil touhu ho políbit. Jen jednou. Bylo by to tak špatné?

„Takže co?“

„Chci tě poznat.“

Měl říct ne.  Odmítnout a odejít. Zbývalo čtyři sta šedesát pět dní. Nějak by to přece vydržel. Přemohl by se. Ale tolik toužil po jeho společnosti. Tělo ho zradilo už dávno, mysl se však ještě držela. Až do dneška si dokázal udržovat odstup. Nic netrvá věčně. Obzvlášť, když do toho člověk začne míchat pravdu. A poslední nitka praskla a on se podvolil.

„Puddlemerští spojenci a Lektvary.“

„Cože?“

„Famfrpálové družstvo, kterému fandím a oblíbený předmět.“

Potter pokýval hlavou.

A pak začal mluvit. A ptát se. Ptal se na všechno, na každou věc, kterou až do dnešního dne Draco považoval za nedůležitou. Neměl oblíbenou barvu a nepamatoval si, kdy poprvé seděl na koštěti. Nejedl sladkosti a nehrál Řachavého Petra.

„To nevadí, naučím tě to.“

A naučil. Smáli se přitom. Draco si nemyslel, že to ještě umí. Ne se ušklíbat, nebo se posmívat. Prostě se jen smát. Od srdce, vesele. S Pott… Harrym to bylo jednoduché. Dokázal vzbuzovat čisté emoce. Tak tomu Draco říkal. Emoce, které nejsou ničím narušené nebo ovlivněné. Cítil prostě radost. A nic víc. Nepohlcovaly ho pochybnosti ani strach.

Když Harry odešel, čisté emoce šly s ním.

Nikdy to mezi nimi nepřekročilo přátelskou mez. Harry se chtěl „jen“ kamarádit. Nic víc. Dracovi to nevadilo. Už tak dostal víc, než kdy doufal. Někdy si přál ho chytnout za ruku nebo se dotknout hebkých rtů, políbit je, jak už dlouho snil, ale neudělal to. Všechno by tím zničil. Jejich vztah byl až příliš křehký.

Což se později taktéž prokázalo. Harryho přátelé se začali ptát, kam neustále mizí. A s kým. Potter ze začátku lhal a vymlouval se, protože věděl, že by se s pochopením nejspíš nesetkal. Minulost ještě zdaleka nebyla v jejich očích zapomenuta a odpuštěna. Jenže se mu stalo to, co Dracovi na úplném začátku. Přišla chvíle, kdy mohl říct pravdu, a tak to jednoduše udělal. Prostě ji řekl. I když zahrnovala zapřisáhlého nepřítele. Draco ten rozhovor tenkrát slyšel. Tedy jen pár vět, ale i to stačilo, aby pochopil, že s Potterem nemají šanci. Nikdy by si nevybral jeho místo nich. Oni s ním byli od samého počátku, on tu byl jen teď. Nestačilo to.

„Chceš mi říct, že trávíš čas s ním? S Malfoyem? Po tom všem, co nám udělal?“

Grangerová. A měla pravdu. Ostatně jako vždycky. Slyšel v jejím hlase jasný odpor, opovržení, dokonce nenávist.

Nerozhodl se nejlépe. Ale udělal to, co musel, aby se udržel nad vodou, protože měl pocit, že ho všechno táhne dolů do hlubin. Bojoval tak, jak uměl. Nikdo ho nikdy nenaučil jinou možnost. A tak byl zlý. Posmíval se, urážel, nadával… ale hlavně lhal, protože nic z toho nemyslel vážně.

Připadal si trochu jako fénix, který povstal z popela, aby opět zaujal dávné místo. Jako zmijozelský princ, nepřítel Nebelvíru, nemesis Harryho Pottera, protože Potter to nepochopil. Nepochopil, proč se Draco opět chová nemilosrdně, proč kolem sebe kope a staví neprostupnou zeď. Viděl v zelených očích vztek, který vedl k hádce.

„Nebudu se omlouvat.“ Za přežívání.

„Jistě, protože Draco Malfoy se přece nebude omlouvat mudlovské šmejde, nemám pravdu?“

„Přesně tak, Pottere.“ Musel se naučit myslet na něj zase jako na Pottera. Na někoho, kdo si od něj drží odstup. Kdo by s ním nezůstal v jedné místnosti. Harry, který se usmíval, občas se roztomile červenal, krčil nos, když se pokoušel zakrýt nervozitu, neustále prohrával v kartách a strkal do Draca, když si ze sebe utahovali, byl pryč. Vrátil se k přátelům, protože ho o to prosili, a protože se Draco choval jako idiot.

Nikdo, dokonce ani Potter, na něm neměl šanci poznat, jak strašně to bolelo. Nedal na sobě nic znát. Nosil se po chodbách a tvářil se spokojeně, aby každou noc ležel v posteli a pokoušel se načerpat síly na další zatracený den. Na další přetvařovaní. Snažil se na něj nemyslet, ale většinu noci myslel jen na něj. Opět začal uvažovat nad lektvarem zapomnění.

Přišel konec roku. Viděl ho ještě na nástupišti King´s cross, když odcházel s Weasleym. Neotočil se. Nepokusil se Draca očima vyhledat. Jakoby na něj úplně zapomněl. Žádné rozloučení.

Čekaly ho dva měsíce prázdnin. Draco je vítal jako ještě nikdy. Obecně prázdniny neměl rád, protože to znamenalo, že se musí vrátit domů. Do obrovského, temného domu k despotickému otci a chladné matce. Každý rok se těšil na září, až se vrátí do školy. K Harrymu. Letos to však bylo jiné.

Nevěděl, jestli se ještě dokáže vrátit a další rok předstírat. Měl být poslední a zároveň nejtěžší. Možná mu to za to nestálo.

Jenže než se stihl rozhodnout, zda by nebylo jednoduší se prostě vzdát, přišel mu dopis. Velmi krátký dopis, ale i tak v sobě nesl tolik, že by ani desetistránková esej nepověděla víc než ta jedna věta.

Hrozně jsi mě naštval, ale chybíš mi.

Nemusel se podepisovat. Poznal by to písmo kdykoliv a kdekoliv.

Ten dopis, který přinesla sova sněžná, pro něj byl tím nejcennější, co kdy dostal. Cítil potřebu ho číst stále dokola a schovat ho na bezpečné místo, aby mu ho nikdo nemohl sebrat. Ale nesnášel, když se k něčemu upínal. Každá věc, ke které měl emocionální vztah, ho mohla zničit. Proto jej hodil do ohně. Zíral, jak hoří, ala slova už měl pevně vypálená v paměti. To mu už nikdo nevezme.

Odepsal.

Ty mně taky.

Vždycky to tak bylo.

Trvalo, než přišel další dopis, ale Draco věděl, že přijde. Měl pocit, byl to skoro šestý smysl, že mu Potter chce říct něco velmi důležitého a potřebuje čas, aby našel správná slova. Když po týdnu čekání zahlédl sněžnou sovu, zastavilo se mu srdce. Dokonce se mu klepaly ruce. Opět to nebyl dlouhý dopis.

A hned první věta ho srazila k zemi.

Políbil jsem Ginny.

V mysli mu proudily hromady zběsilých myšlenek a než dokázal číst dál, musel se uklidnit. Jenže netušil jak. Proč mu něco takového psal? Copak netušil, co to způsobí? Sova sněžná jej upřeně sledovala, a když nečetl dál, pouze zíral na první větu, klovla ho do ruky, aby ho probrala. Pomohlo to.

Políbil jsem Ginny. Ale myslel jsem přitom na tebe. Představoval jsem si, že líbám tebe.

Tento dopis si nechal. Nedovolil by ho vzít ani samotnému Pánovi Zla. Představoval totiž naději. Zatím se Dracovi zdála slabá a nepatrná, ale žila. Dýchala a klidně mohla začít růst.

Už ji nelíbej. Nikdy.

Jmenovala se Hedvika, sova sněžná. Draco si na to vzpomněl, když mu jednou v noci zaťukala na sklo s dalším dopisem v zobáku. Létala často, každý druhý den. Dokonce i otec si toho všiml a ptal se, komu patří. Dívce? Čistokrevná? Bohatá? Krásná? Přesně v tomto pořadí se zajímal. Draco mu na všechny otázky odpověděl ano, otče. A kromě druhého dopisu všechny ničil, aby je otec nenašel a nezjistil pravdu.

Nebudu, v tom mi můžeš věřit. Jak se máš?

Draco se usmál. Potter a ty jeho hloupé otázky.

Teď už vlastně dobře. Vědí tví přátelé, že se se mnou zase bavíš?

Musel se na to zeptat, i když by mu odpověď mohla ublížit. Jenže nechtěl to všechno zažít zase znovu. Spřátelit se, oživit naději, přikrmovat ji, aby ji pak Harryho přátelé jednou větou uhasili. Nejspíš by to neukončil, i kdyby Harry neřekl to, co si Draco přál slyšet. Ale alespoň by věděl, na čem je. A zase ho vnímal jako Harryho. Jeho Harryho.

Vědí. Řekl jsem jim to. Nesouhlasili s tím, ale je mi to jedno. Jestli se jim to nelíbí, je to jejich problém. Ne můj. Zbývá ještě třicet dva dní, než začne škola. Nevím, jak to vydržím.

Rozuměl mu, sám myslel na to samé.

Všechno nejlepší, Harry.

Dny utíkaly až příliš pomalu, vlekly se. Draco si přál vidět Harryho co nejdřív, ale v dopisech se o tom nezmínil. Nenavrhl mu, aby se setkali na Příčné ulici, až budou nakupovat učebnice na poslední rok. Nezeptal se, jestli se potkají ve vlaku nebo až ve škole. Představoval si, jak ho uvidí na zahajovací slavnosti. Tak blízko a přesto daleko, v obklopení přátel. Neschopný za ním jít a mluvit. O obyčejných věcech.

Díky za dárek, je úžasný. Myslím, že bych ti měl něco říct, abychom si některé věci ujasnili. Dřív než se uvidíme, protože bys to měl vědět.

Další dny Draco napjatě čekal na další dopis, ale ten už nepřišel. Sova sněžná nepřiletěla a obzor se bez ní zdál osamocený. Netušil, co mu chtěl říct. Doufal a zároveň se bál. Mohlo to být cokoliv, stejně jako to mohla být jediná věc. Ale Harry Potter mlčel. Draco si v ty dny stále dokola četl druhý dopis a opakoval si ty, jež spálil. Pamatoval si je do jednoho. Pokoušel se v nich odkrýt vzkaz, kterého si předtím nevšiml, aby mu napověděl. Jenže žádný kód v sobě neskrývaly.

„Dívka už nepíše? Nevadí, stejně už mám pro tebe vybranou jinou, kterou si vezmeš,“ utěšoval ho Lucius. Pokud se to utěšováním dalo nazvat, protože Draco se po tom cítil ještě tisíckrát hůř. Uvězněný mezi zdmi. Tedy těmi metaforickými.

Znovu ho viděl až ve Velké síni. Přesně jak o prázdninách předpovídal. Seděl mezi přáteli a vesele se s nimi bavil. Zmijozelského stolu si vůbec nevšímal. Ale Grangerová ano, ta Draca sledovala a ani se to nesnažila skrývat. Jenže ona Draca nezajímala.

Nejedl, protože měl žaludek jako na vodě. S nikým nemluvil, i když se oni snažili mluvit s ním. Svět se s ním točil. Ale špatným směrem. Dělalo se mu z toho špatně. Vzbuzovalo to v něm touhu ublížit. Komukoliv. Třeba jemu. Za to, že mu napsal, aby pak mohl zase neodepsat. Aby Draca opět odsoudil k čekání. K nejistotě. Přitom se jí tolik snažil vyhnout. Sobecký Potter.

Z Velké síně odcházel velmi naštvaný. Kdyby ho nechytl za rukáv a nezatáhl do postranní chodby, někdo by si jeho vztek dost nehezky odnesl. Ale toho někoho nakonec Harry Potter zachránil. Čekal na Draca, schovaný pod neviditelným pláštěm. Na tváři měl omluvný výraz.

Mohl si ho klidně strčit do prdele. Draco mu nehodlal jen tak odpustit.

„Promiň, že jsem ti pak už neodepsal. Chtěl jsem.“

Planá slova. Svět jich byl plný. O ně Draco nestál.

„Chtěl, ale neodepsal. Proč?“ vyštěkl hrubě.

„Sám nevím. Prostě jsem netušil, jak to napsat. A čím víc jsem o tom přemýšlel, tím jsem si byl jistější, že bych ti to měl říct z očí do očí. A ne přes nějaký hloupý pergamen.“

„Fajn, tak mi to řekni teď. O co jde?“

---

Harry Potter poslední dny, týdny, nemyslel na nic jiného. Dlouhou dobu žil v popírání a nejistotě. Ale teď měl zcela jasno. Nepochyboval, prostě věděl.

Mohl lhát, mohl mlčet, mohl odvést řeč jinam, mohl předstírat, že už musí jít. Anebo mohl říct pravdu. Jen tak. A přesně to chtěl a taky to udělal.

„Miluju tě.“

Byla to dvě slova. Nemusela znamenat nic. Pro ně dva ale v ten moment znamenala všechno. Nic víc si říkat nemuseli, aby věděli, že všechno bude v pořádku. Že zůstanou spolu. Navždy.

Znělo to nechutně romanticky.

Ale to je láska.

Je nechutně romantická.

A Harrymu to bylo jedno.

A Dracovi vlastně taky, obzvlášť když se konečně mohl beztrestně dotknout Harryho rtů.