Až se Tony vrátí

ads_civil

Hola hej, čurdy. 🙂 Máme tady novou povídku na nečekaný pár. STONY! Když máme po tom Infinity Wars a musíme teď rok čekat. Povídka navazuje na období po bitvě s Thanosem, ale s některými věcmi se…nesere. 😀 Vlastně se zaměřuje jen na vztah Tonyho a Stevea. Jo a na nějakou Kapitán Marvel jsem se vykašlala úplně, protože ji jako postavu neznám.

Za povídku můžete poděkovat Kaps, protože mě do toho KLASICKY uvrtala (to ona musí dobře). Ale nebojete, taky se musela snažit a nic nedostala zadarmo, takže všichni fanoušci STARKER (Tony/Peter) hurá na PROVYPRÁVĚNÍ

Bože, omlouvám se za překlepy, ale… víme jak.

Stony

1

„Nemůžu se spojit s Furym,“ pronesla Natasha. Položila telefon na stůl a unaveně si promnula spánky. Nikdy ještě nevypadala takhle zničeně. Nebo si to Steve alespoň nepamatoval. Dokonce ani tenkrát, když Bruce zmizel.

„Myslíte, že… je taky pryč?“ zeptal se nejistě Rhodney. Na čele měl hlubokou tržnou ránu, ale vůbec se o ni nestaral. Jen si setřel krev, a tím to pro něj skončilo.

„Pravděpodobně,“ připustil Steve, protože žádná jiná možnost ho nenapadla. Nick Fury je nejspíš pryč. Stejně jako Bucky, Sam, Wanda, Vision… a další a další – zdálo se, že seznam nikdy neskončí.

A Tony. Napadlo ihned Stevea.

Když Thanos vyhrál a na bojišti zavládlo ticho, ve vzduchu poletoval prach, nikdo si neuměl představit, co je v následujících dnech čeká. Jak se s prohrou vyrovnat. Jak se vyrovnat s mrtvými. A jestli je něco takového vůbec možné.

Všichni Avengeři se nejprve rozhodli zůstat pár dní ve Wakandě a pomoct jim napravit škody. Nebo alespoň se o to pokusit. Jenže pak nastal čas vrátit se… domů, jestli se tomu tak dalo říkat. A zjistit, co je tam čeká.

Základna Avengers byla prakticky prázdná, Nick Fury nedostupný a SHIELD de facto taky. Všechno se rozpadlo.

„Co teď?“ chtěl vědět Rhodney. Jeho oblek stál u okna a vypadal uboze, poničený, špinavý a rozbitý.

Všechny oči v místnosti se zahleděly na Stevea.

Co jim měl ale říct?

„Musíme… Měli bychom…“ Hlasitě vydechl a schoval si hlavu do dlaní. Nikdy dřív mu nevadilo, že ho považují za vůdce, ale dnes poprvé by se toho klidně vzdal. Podíval se na Bruce. Doufal, že by třeba mohl mít nějaké řešení.

Bruce se poškrábal ve vlasech a přešel k nejbližšímu počítači. „Já upřímně… Vsadím se, že Tony měl určitě nějaký krizový plán. Friday už spustila nouzový protokol, většina autobotů je teď v ulicích a snaží se napravit škody, ale… já vážně nevím, co víc se dá dělat. Jestli se vůbec dá něco dělat.“

„Thanos je pryč, prošel portálem a to znamená, že může být prakticky kdekoliv. A i kdybychom ho našli, nemyslím si, že můžeme něco změnit.“ Natasha přešla k oknu a vyhlédla ven. Příroda vypadala pořád stejně. Jakoby si nevšimla, co všechno se jedním lusknutím prstů změnilo.

„Thor říkal, že udělá všechno, aby ho našel.“ Možná, že on jediný, tím, že už neměl, co víc ztratit, stále doufal ve vítězství. Odešel prakticky ihned po bitvě společně s Rocketem. Mluvil o tom, že projde vesmír, planetu po planetě a najde Thanose. Za každou cenu.

„A potom co?“ ozval se Bruce. „Co si myslí, že uděláme? Sám říkal, že se mu zdálo, že jsou kameny zničené.“

Steve se postavil a prohlédl si všechny v místnosti. Zbylo jich tak málo. „Budeme bojovat. Nic víc nám nezbývá. Možná jsou kameny zničené, ale jistě to nevíme. A pokud máme jistotu, pokud existuje i nepatrná naděje, musíme to alespoň zkusit.“

Natasha přikývla. Bruce se chystal ještě něco říct, když se v místnosti ozval hlas Friday. „Do atmosféry právě vstoupila mimozemská loď. Podle výpočtů přistane během dvou minut poblíž New Yorku.“

„To nedává smysl, mají přece všechny kameny nekonečna. Co víc ještě chtějí?“ zeptal se spíš sám pro sebe Bruce.

„Zdá se, že na palubě se nachází pouze dvě bytosti. Víc ale zjistit nedokážu. Obranné mechanismy lodi jsou na vysoké úrovni.“

Chvíli bylo ticho. Ohlušující ticho, při kterém se každému členovi Avengers týmu prohnalo hlavou tisíce myšlenek.

„Loď právě přistála. Zachytávám signál.“

Další vteřiny ticha, které se zdály prakticky nekonečné. Byli od místa přistání daleko, dostali by se tam nejdřív za patnáct minut, ale pořád by to bylo lepší, než tady jen stát a čekat.

„Tak co se děje, Friday!“ vyhrkl netrpělivě Bruce a praštil pěstí do stolu. Ale ani maličko nezezelenal.

„Loď opět odlétá. Vrací se zpátky do kosmu. Teď už je na palubě pouze jeden živý organismus.“

„Takže tu někoho pouze vysadila,“ pochopila Natasha.

„Na vteřinu jsem zachytila signál. Patřil obleku pana Starka.“

Tentokrát zareagoval Steve. Přešel blíž, jako by si pak myslel, že ho Friday líp uslyší. „Byl to Tony? Je zpátky na Zemi?“ V těle se mu rozlil podivně příjemný a starostlivý pocit.

„Nevím. Odstřihl mě,“ odpověděl počítač a na malou vteřinu se zdálo, že působí uraženě. Pokud to bylo možné.

„Odstřihl tě?“

„Ano, odstřihl mě. Nedokážu se s ním spojit.“

„Dokážeš ho sledovat?“

„Vstoupil do mého systému. Přepisuje ho. Zadává mi příkaz.“

Všichni se tvářili překvapeně. Jen Steve ne. Tak nějak tušil, co to znamená, ještě dřív, než nad tím začal uvažovat. Znal Tonyho tak dobře, až ho to samotného překvapilo.

„Jaký příkaz?“ chtěl vědět Rhodney.

„Abych… Abych ho nehledala.“

Steve se vrátil zpátky k sedačce, posadil se a lokty se opřel o stehna. Pamatoval si, kdy viděl Tonyho naposledy. Bylo to zhruba dva měsíce předtím, než nastoupil na mimozemskou loď. Wanda se občas sbalila a odjela za Visionem. Natasha odjížděla za Clintem. I Sam měl rodinu. Příliš o ní nemluvil, ale existovala. A Steve Rogers jednou za čas kontroloval Tonyho Starka. Nikdy se mu neukázal, bylo to tak lepší. Nerozešli se právě v dobrém. A přesto, přes všechno, co se stalo, ho nemohl nechat samotného. Protože kdyby se mu v jeho nepřítomnosti něco stalo, nikdy by si to Steve neodpustil.

Vypadal tenkrát vyčerpaně. Neustále se pokoušel přijít na další a další způsoby, jak Zemi lépe ochránit. Udělal by všechno, aby to dokázal. A když nastupoval do auta, na vteřinu se zadíval do dálky, jako by něco – nebo někoho – viděl. Steve se v rychlosti schoval za roh budovy. Když se odvážil znovu podívat, Tony už seděl v autě za neprůhlednými skly.

„Jestli to byl Tony, tak se ozve. Zkontroluje Stark Tower a pak přijde sem,“ pronesl s naprostou jistotou Bruce.

Všichni přikývli, protože… co jiného mohli asi tak dělat.

Tony toho se toho dne neobjevil. A nepřišel ani následující den.

2

Vždycky tvrdil, že pro vojáka je nejtěžším obdobím čekání. Čekání mezi bitvami a válkami. A to se mu teď jen potvrdilo.

Čekali na Thora, až zjistí, kde se Thanos skrývá.

Čekali na cokoliv, co by mohli udělat. Nějak pomoct.

A čekali, až se objeví Tony.

Dokonce i Steve, který tomu nedával příliš mnoho šancí, pokaždé zadržel dech, když se otevřely dveře.

Druhý den po přistání neznámé mimozemské lodě se procházel po základně, až narazil na Tonyho soukromé pokoje. Chvíli před nimi postával, zadíval se na chodbu za sebou, ale pak se mu pohled vrátil zase ke dveřím. Beztak ho Friday dovnitř určitě nepustí.

Přesto však udělal krok blíž, zvedl ruku a přiložil ji ke čtečce otisků. Asi nedokázal odejít, aniž by to zkusil.

„Přistup povolen, můžete vstoupit, Kapitáne Rogersi,“ pronesla Friday a společně s tím otevřela dveře. Pořád se zdála zamlklá a smutná a zklamaná a naštvaná a zhrzená. Steve začínal uvažovat nakolik je ještě strojem. Nemohl se divit, Tony vždycky toužil po sestrojení umělé inteligence, což se mu bez kamenů nekonečna zatím nepodařilo.

„Zvláštní,“ zašeptal. „Kdo všechno sem má přístup?“ Ptal se čistě ze zvědavosti, protože věděl, že Tony si soukromé pokoje vždycky pečlivě střežil.

„Jen slečna Pottsová a vy.“

„A nikdo jiný?“ podivil se.

„Pan Stark vám ve všem plně důvěřoval.“

Steve vešel do pokoje, byl temný a chladný, přes zatažené žaluzie se sem nedostalo téměř žádné světlo. Na rozdíl od Stark Tower, která byla luxusní a okázalá, zde všechno působilo spíše účelně a stroze. „Dřív určitě ano. Pak se všechno pokazilo.“ A on toho litoval, litoval všeho, co se stalo. A často, možná až příliš často, se sám sebe ptal, jestli měl něco udělat jinak.

Třeba Tonymu říct, jak to bylo s jeho rodiči.

„Důvěřoval vám i poté. Když jste odešel, ptala jsem se ho, jestli mám přepsat ochranné protokoly, ale odmítl. Chtěl, abych na vás dávala pozor.“

Steve se nad těmi slovy zamračil. Vždycky ho rozčilovalo, že neví, kam se má dívat, když mluvil s počítačem a i teď měl potřebu se otočit a zadívat se někomu do tváře. Jenže místnost byla k vzteku prázdná. „Co chtěl?“

„Abych na vás dávala pozor, a pokud to bude v mých silách, pokoušela se vám pomáhat, aniž byste o mé přítomnosti věděli.“

Byla pravda, že kolikrát měli nehorázné štěstí. Že se jim jen tak otevíraly zabezpečené dveře, nebo je kamery přestali snímat a podobně, ale nikdy by si nemyslel, že za tím stojí Tony. Zaplavil ho další pocit lítosti nad tím, jak se všechno pokazilo.

Když se probudil po sedmdesáti letech do zcela nového světa a všichni jeho přátelé byli mrtví, měl pocit, že už mu nic nezůstalo. Ale pak poznal Avengers, a i když to mezi nimi občas skřípalo, připadal si zase jako dřív. A svým způsobem je všechny považoval za rodinu.

Na nočním stolku si všiml dvou fotografii v rámečku. Na jednou byli členové Avengers – vznikla den po prvním útoku na New York a Steve se na ni blbě šklebil. Tony si ho kvůli tomu několikrát dobíral. A na druhé fotografii stál Tony vedle Pepper a jednou rukou ji objímal kolem pasu.

Takhle to skoro vypadalo, jako by se stal během let sentimentální, ale Steve spíš předpokládal, že mu obě fotky na noční stolek postavila právě Pepper.

„Kde sakra jsi?“ vydechl vyčerpaně a posadil se do křesla.

Na opěradle ležela pohozená fialová košile. Jen Tony si mohl obléct něco tak křiklavého – a třeba i vypadat dobře. Aniž by tušil proč, nejspíš, aby zaměstnal ruce, tak ji sebral a poskládal. Kdoví jak dlouho tu ležela, a přesto na ní utkvěla Tonyho vůně. Překvapilo ho, že si ji stále pamatoval.

„Kam by Tony šel, kdyby se nechtěl vracet do Stark Tower nebo sem na základnu?“

„Nemám oprávnění vám tohle říct.“

„Samozřejmě.“

Byla to jako jedna z jeho misí – najít Tonyho. Možná proto, že nic jiného dělat nemohl. Nebo třeba proto, že ho zoufale chtěl najít. Protože Tony bude vědět, co dělat. Tony má přece vždycky nějaký plán. A taky proto, že… Rodina by měla být pohromadě.

„Stále se ještě neozval Pepper?“ Ptal se na to už potřetí toho dne.

„Ne.“

„Nechápu to,“ vyštěkl naštvaně. „Proč se neozývá?“

Ve skutečnosti se Friday neptal, proto ho překvapilo, když v reproduktoru trochu zachrčelo. „Mé protokoly jsou velmi jasné a nedají se obejít.“

„Já vím.“

Další zachrčení, tentokrát mnohem slabší. Steve se napřímil a přemýšlel, co je špatně.

„Analyzuju alternativy a mezery v příkazech. Neexistuje žádná možnost, jak je obejít.“

Steve vstal, vzal košili a odnesl ji ke skříni, aby ji mohl schovat. Měl pocit, že tím rozhovor skončil. Co víc by mu mohla Friday nabídnout? Ale zase se přepočítal. Přece jen dokázala najít malou skulinku.

„Pan Stark nenastoupil na vesmírnou loď sám. Společně s ním byl na palubě i Stephen Strange a Peter Parker. Na Zemi se však vrátil sám.“

„Snažíš se mi tím něco naznačit?“ znejistěl Steve a na košili úplně zapomněl. Hodil ji zpátky na křeslo a zmateně těkal očima.

„To nemohu prozradit.“

Ale vlastně ani nemusela. Už to byla odpověď.

 

3

Poté, co zmizela polovina obyvatelstva, se ulice města zdály podivně prázdné a opuštěné, protože ta druhá polovina se bála vycházet ven. Steve Rogers si oblékl obyčejnou černou mikinu s kapucí, aby ho nikdo nemohl poznat. Teď však poznal, že to možná bylo zcela zbytečné.

Došel k vysokému cihlovému domu, zkontroloval adresu a našel správný byt. Zhluboka se nadechl. Možná se mýlil, možná tu Tony nikdy nebyl.

Nejistě zaklepal, ale z druhé strany se nic neozvalo. Proto vzal za kliku. Nebylo zamčeno a hned poznal proč. Hned za dveřmi stál v bojové pozici jeden z Tonyho obleků. Vypadal ještě víc poničeně než Rhodneyho, ale stále fungoval. Když Steve vešel, oblek si ho pořádně prohlédl a pak spustil ruce.

Byl to velmi malý byt. Steve prošel přes kuchyň a obývací pokoj chodbou až k pokoji, kde na dveřích svítil nápis Peter. Neměl tušení, v jakém stavu Tonyho najde, ale už teď prostě věděl, že bude uvnitř.

Tony seděl na zemi v tureckém sedu a skládal lego. Pod očima měl temné kruhy, nejspíš už nějakou dobu nespal. Taky se mu třásly ruce, když se pokoušel dvě kostičky spojit dohromady. Nevzhlédl, když Steve vešel dovnitř, nejspíš ho vůbec nezaregistroval.

„Ahoj.“

Tony odhodil kostičky na zem a zády se opřel o rám postele. „Takže vám Friday přece jen řekla, kde jsem,“ odvětil klidně. Jako by tu celou dobu jen seděl na zemi a čekal, až ho někdo najde.

Ač se jednalo o počítač, cítil Steve zvláštní potřebu ji chránit, proto zakroutil hlavou. „Ne, nic neřekla.“

„Vsadím se, že našla způsob, jak obejít můj příkaz. Takže poslali tebe? Čekal jsem spíš…“ Zarazil se, v očích se mu něco zalesklo. „Kdo ještě zůstal?“

Steve přešlápl z nohy na nohu. Pamatoval si, když zemřel agent Coulson. Jak moc to Tonyho sebralo. „Natasha, Rhodney, Bruce a Thor. Všichni ostatní jsou pryč.“

„Hm,“ vydechl Tony tiše a kýval přitom hlavou. „Přišel jsem, abych May oznámil, že se její synovec už nevrátí. Ale zdá se, že je taky pryč.“

„Ty za to nemůžeš,“ vydechl Steve a pokusil se povzbudivě usmát. V utěšování si nikdy nepřišel jako správná osoba, ale pro dnešek musel stačit.

Tony se na něj zle podíval, pak vyskočil na nohy a došel až k Rogersovi. „Jak to můžeš vědět? To já ho do toho zatáhl! Kurva! Byli jsme tak blízko, tak blízko. Už jsme tu posranou rukavici skoro měli, kdyby to ten idiot všechno nezničil. A teď jsou všichni pryč.“

„Já vím.“ I když vlastně neměl ponětí, o čem Tony mluví. Ale nejspíš na tom příliš nezáleželo. Vždycky se vším tolik užíral. Ale teď vypadal skoro zlomeně. „Nic z toho ale není tvoje vina.“

„Třeba jsem mohl udělat víc.“

„Možná jsme my všichni mohli udělat víc,“ napadlo Stevea. Udělal krok dopředu a položil ruku na Tonyho rameno. „Ale možná už víc udělat nešlo.“

Tony obrátil oči v sloup a pak kapitánovu ruku odstrčil. „Úplnej terapeut. Potřebuju kafe,“ prohodil a rychlým krokem zamířil do kuchyně. Steve ho následoval.

„Chceš taky?“ ohlédl se Tony, ale na odpověď nečekal. Prostě vytáhl dva hrnky a postavil vodu. Zase se mu třásly ruce, ale oba muži v místnosti předstírali, že to nevidí.

„Pepper je v pořádku,“ promluvil Steve.

Tony se oběma rukama opřel o linku a sklonil hlavu. „Jo, já vím.“

„Neozval ses jí. Má o tebe strach.“

„Jo, já vím,“ zopakoval Stark. Zhluboka se nadechl a vrátil se k chystání kávy.

„Tony!“

„Musím se s ní rozejít,“ odvětil černovlasý muž klidným hlasem. Vypadalo to, jako by nad tím uvažoval už nějakou dobu. A teď, když to konečně řekl nahlas, zdálo se mu to logické a správné.

Ale Steveovi ne. „O čem to mluvíš?“

„Bude lepší, když si najde někoho, s kým může mít normální život. Zaslouží si ho. Já ji pozval na večeři a pak jsem nastoupil na mimozemskou loď.“

Někdo proběhl po chodbě, oblek zaujal bojovou pozici, ale když hluk utichl, vrátil se zase zpátky do rovné pozice. Oba na něj ještě chvíli potom upřeně zírali, než se Steve konečně probral. „Vím, že to bolí, ale nedělej nic ukvapeného.“

Na to neměl Tony pravděpodobně co říct. Zalil obě kávy, jeden hrnek podal kapitánovi a se druhým odešel k sedačce. „Jak se má Barnes?“ ušklíbl se. A bylo v tom hodně zloby.

„Zmizel,“ odpověděl Steve. Sám si sedl do křesla naproti Tonymu. Kávu postavil na stůl, ale neměl v úmyslu ji vypít.

„Řekl bych, že mě to mrzí, ale nemrzí.“

„Podívej, Tony,“ začal kapitán. Tenhle rozhovor si v hlavě přehrával už tisíckrát, ale stejně mu teď došla slova. „Je mi líto, co se stalo. Jak jsem se k tobě zachoval, ale Bucky byl můj přítel a nezasloužil si smrt.“

Tony hlasitě mlaskl. Něco v něm se stále chtělo hádat, bojovat za svou pravdu. Ale další část byla příliš unavená a věděla, že teď už to stejně nemá smysl. „Taky jsem byl tvůj přítel.“

„Pořád jím jsi. Nebo snad ne?“

Stačilo říct jen ano, asi by to pak všechno bylo snazší, ale… takový Tony Stark nikdy nebyl a nejspíš ani nebude. „Takže prostě zapomeneme, že jsi chránil člověka, který mi zabil rodiče?“

Steve sklonil hlavu. Jeden pramen vlasů mu spadl do očí. „Neudělal to, protože sám chtěl. Byl naprogramovaný.“

„Proto jsem ho chtěl držet pod zámkem!“ vyštěkl nečekaně Tony. V obličeji trochu zrudnul.

„Ne! Tys ho chtěl zabít,“ upřesnil Steve mnohem klidnějším hlasem.

„A tys ho chtěl nechat jít.“

Oba dva si velmi dobře uvědomovali, že udělali chyby. Ale svým způsobem se to stalo tak dávno. „Je mi to líto. Kdybych uměl vrátit čas, všechno bych napravil,“ pronesl rozhodně Steve.

„Taky mi je to líto,“ přikývl Tony. Na jeden zátah vypil své kafe. Přesto se v další vteřině pokusil potlačit zívnutí. Natáhl se pro Rogersův hrnek a i ten vyprázdnil. Nepamatoval si, kdy se pořádně vyspal. „Nechal sis narůst vousy? A co ještě? Začal jsi kouřit trávu a bubnovat na bonga?“

Steve se uchechtl. „Ne.“

„Chtěl jsi konečně vypadat dospěle?“

„Ne. Prostě… Jsem se neholil,“ pokrčil Steve jednoduše.

„A nestříhal.“

Kapitán přikývl. Život ve vyhnanství nebyl tak úplně špatný, ale byl moc rád, že se mohl vrátit. I když za těch nejhorších podmínek. „Lidé mě pak tolik nepoznávali.“

Tony si natáhl nohy a zaklonil hlavu. Zátylkem se opřel o opěradlo. I přes dvě vypité kávy se mu klížily oči. Pokoušel se udržet víčka nahoře, ale postupně prohrával. „Rogersi, já nevím, jak to napravit. Nemyslím si, že tentokrát dokážeme zachránit svět.“

„Na něco přijdeme.“

Z posledních sil Tony otevřel oči. „Jak?“

„Společně.“

5

Už hodně dlouho se pořádně nevyspal. Se spánkem měl vždycky problém, už od dětství se mu hůř usínalo. Po první útoku na New York ho začaly pronásledovat noční můry, často se budil – zpocený a vyděšený – ale tentokrát to bylo úplně jiné. Jako by se mysl jednoduše rozhodla, že mu nedovolí pořádně usnout. Jakmile na okamžik odpadl, do půl hodiny se opět vzbudil.

Když usnul na sedačce v bytě Parkerových, v hlavě mu hučelo takovou silou, že měl pocit, že už se nikdy neprobudí. Ale sotva zavřel oči a na chvíli se vážně propadl do spánku, něco ho opět přimělo se probrat. Cítil se pak ještě unavenější než předtím.

Steve stál u dřezu, právě umýval špinavé hrnky, aby nějak zaměstnal ruce, když se Tony nečekaně napřímil. Stevův pohled automaticky zamířil k hodinám pověšeným na zdi.

„Nemusíš tady uklízet,“ pronesl Tony. Promnul si spánky, ale bolest neodezněla.

„Vím, že ne. Jen… Nemám nic lepšího na práci.“

Tony se ušklíbl. „Jak se pozná konec světa? Když nejlepší supervoják umývá hrnky, protože nemá co na práci.“ Z hlasu mu zněl sarkasmus, ale taky určitá rezignace. Té si kapitán všiml přednostně.

„Tohle není konec světa,“ podotkl.

„Že ne? Ztratili jsme polovinu lidstva.“

Možná byli konci blíž než kdykoliv předtím, bezpochyby. Ale Steve prostě nemohl připustit, aby se jen tak vzdali. „Pořád je tu ještě ta druhá, která potřebuje pomoct.“ Čisté hrnky postavil na linku a obrátil se směrem k černovlasému muži, který stál uprostřed místnosti a rty měl tak pevně sevřené, až mu začínaly modrat.

„A co chceš dělat?“

„To ještě tak úplně nevím.“

„To ještě tak úplně nevíš. No tak to je parádní plán,“ zatleskal Tony teatrálně.

Steve jen nadzvedl obočí a pokrčil rameny. „Proto se musíme vrátit na základnu. A přijít na něco spolu.“ Naklonil přitom hlavu na stranu a pokusil se usmát. Nemyslel si, že by se bez Tonyho dokázal vrátit.

Tony taky naklonil hlavu. „Jsi si jistý, že žádnou trávu nehulíš? Protože mě přijdeš docela sjetej.“

Kapitán si složil ruce na hrudi a udělal krok dopředu. Stál teď tak blízko, že Tony musel maličko zaklonit hlavu, aby mu viděl do očí. „Vrať se se mnou, prosím.“

Nejhorší na tom Tony považoval, že to působilo tak upřímně. Jistě, on občas taky používal podobný tón, ale většinou, aby někoho zmanipuloval. Jenže Steve Rogers prosil od srdce a přitom se tvářil… „Fajn,“ štěkl rozhořčeně. „Nemůžu vás tam nechat samotné. Ještě byste si hráli s mými přístroji a všechny je pokazili.“

Steve se usmál. Možná až příliš zářivě. Ale to nevadilo. Velkou část rodiny ztratil, ale malou část dal právě dohromady.

6

Nejprve zaťukal, ale pak otevřel dveře a nahlédl do Tonyho pracovny. Musel ho zkontrolovat, protože Tony z ní už dva dny nevyšel.

Našel ho sedět u stolu, na kterém měl položené nohy a upřeně sledoval obrazovku počítače. Když Steve přišel blíž, všiml si, že se Stark kouká na nějaký film.

„Vypadáš jako hovno,“ uchechtl se Tony, aniž by se vlastně podíval.

Steve se zamračil a zároveň měl chuť se zkontrolovat v zrcadle. „Díky, Tony,“ odvětil. „Přišel jsem se na tebe podívat. Friday mě upozornila, že jsi odtud už skoro dva dny nevyšel.“

„Eee, no jo. Pořád se na mě zlobí, že jsem ji odstřihl, tak na mě donáší,“ pronesl nezaujatě Tony a dál sledoval film.

„Já na vás nedonáším, pane. Mým úkolem je vás chránit a kontrolovat. A pokud se chováte destruktivně, je mou povinností někoho upozornit, což podle mých protokolů je právě kapitán Steve Rogers,“ vysvětlila Friday.

Ale Tony jen obrátil oči v sloup. Naklonil se k příteli a zašeptal: „Donáší na mě!“

Steve stál se zkříženýma rukama – byl to jeden z jeho nejčastějších postojů – a shora se na černovlasého muže usmál. Bylo mu jasné, že se Tony nezlepší ze dne na den, ale pořád si říkal, že by na tom mohl být i hůř. Držel se, ne úplně nejlíp, ale zatím vše fungovalo. A zároveň si byl jistý, že v případě potřeby udělá všechno, aby ho podržel.

„Tak co se stalo?“ pronesl Tony a natočil se, aby na kapitána viděl. Film jel pořád dál, nějací kovbojové právě přepadli dostavník.

„Proč by se mělo něco stát?“

„Takže se s tebou Sharon právě nerozešla?“

Nejprve se Steve zamračil a nejistě přešlápl z nohy na nohu. „Jak to víš?“ Stalo se to možná před deseti minutami. A bezprostředně poté se rozhodl jít za Tonym.

Tony se zářivě usmál. „Jsem ti říkal, že donáší,“ pokrčil rameny. Sebral sáček chipsů, které měl položené v klíně a natáhl ruku ke kapitánovi. „Brambůrek?“

„Ne, díky,“ zakroutil hlavou Steve. „Jsem v pohodě.“

„Vážně? Právě se s tebou rozešla super kost a navíc teď ještě bude tvoje šéfka. Představ si všechna ta trapné zasedání.“

Steve se poškrábal ve vlasech. Měl by se cítit hůř, ale s Sharon vlastně nikdy o nic moc nešlo. Měl ji rád, ale nikdy ji nemiloval. Když mu oznámila, že se stala prozatimní šéfovou SHIELDu a potřebuje se teď soustředit jen na práci, de facto nic necítil. „Zvládneme to. Navíc je to jen do doby, než se Fury vrátí.“

Tentokrát Tony zvážněl. „Ale on se nevrátí.“

„Nebudeme se o tom zase hádat, že ne?“ Protože by to nebylo poprvé. Tony přijal prohru možná úplně nejhůř z celého týmu. Nikdy a nikomu neřekl, co se ve vesmíru stalo, ale i tak kapitán pochopil, že se utkal s Thanosem a byl vážně blízko k výhře. A pak se něco pokazilo. A Peter Parker zmizel.

„Jsem zapomněl, že pořád doufáš, že se Thor vrátí a my se vrhneme po hlavě do dalšího boje a nějak se nám podaří vrátit čas.“

„Tony,“ vydechl Steve vyčerpaně. „Nechci se hádat.“

„A kdo se hádá?“

V týmu – ne, pravděpodobně na celém světě – neexistoval nikdo, kdo ho dokázal popichovat takových způsobem, že kolikrát málem vytekl. A to si Steve vždycky říkal, že umí být velmi klidný a vyrovnaný. Býval vyrovnaný, pokud byl Tony Stark někde daleko. Ale ne zas moc daleko, protože to pak taky znervózněl.

Steve si nakonec odevzdaně přitáhl židli a sedl si. Tony jednou nohou trochu kopl do obrazovky, aby ji natočil tak, aby na ni oba dobře viděli. Ukázal na kovboje. „Původně byli čtyři, ale jeden zemřel a ti zbývající se snaží udělat z jeho syna pořádného kovboje.“ Pak znovu natáhl ruku se sáčkem chipsů. Tentokrát si Steve přece jen vzal.

„Divná pochutina,“ zašklebil se.

A Tony se uchechtl.

7

„Podej mi torx.“

Steve se zmateně rozhlédl.

„Šroubovák torx,“ upřesnil Tony a natáhl ruku, protože měl pocit, že teď už bude Steve vědět. Jenže se nic nedělo a Steve jen stál a tvářil se ztraceně. „Ten hvězdicovej.“

Konečně se Rogers chytil. Sebral jeden ze šroubováků a podal ho Tonymu, který klečel na zemi a opravoval Stevovi motorku. Ačkoliv mu několikrát říkal, že to nemusí dělat. Jenže Tony si teď hledal práci všude. Udělal by prakticky cokoliv, aby zaměstnal mysl.

„Tak,“ oprášil si Tony ruce a postavil se. „Hotovo.“

„Dík, Tony.“

„To byla maličkost.“ Bylo vidět, že opět usilovně přemýšlí. „Myslím, že bych se mohl podívat na…“ Při těch slovech už bral nářadí a chtěl se přesunout jinam. Ale Steve ho chytil za loket a přiměl zastavit.

„Kdy jsi naposledy spal?“

Nechtělo se mu na tu otázku odpovídat. On přece věděl, že by měl spát! I za cenu nočních můr, jenže nemohl.

„Potřebuješ si odpočinout,“ nabádal ho Steve. Stále ho držel za loket a odmítal pustit, protože pak by ho přítel neposlouchal.

„Nejsi moje matka,“ odsekl Tony. Celý život se o sebe staral sám, byl si jistý, že to zvládne. Nepotřeboval nikoho. A vlastně to bylo dobře, protože sotva se k němu někdo dostal blíž, měli pak tendenci umírat. Nebo mizet. „A víš, že nemůžu spát,“ vydechl nakonec smířlivě.

„Já vím, ale odpočívat se dá i jinak.“

„A tím mi jako navrhuješ co?“

Kapitán vyrval z Tonyho ruky šroubovák a hodil ho zpátky do bedny s nářadím. „Musíš začít pořádně jíst a relaxovat, třeba procházka nebo tak něco. Uklidnit se.“

Tony se upřímně rozesmál. Poplácal Stevea po rameni. „Já vím, že ty už stařík seš, ale já jsem na odpolední procházky vážně ještě mladej. Ovšem dobrej pokus.“ Chtěl se vrátit k práci, ale měl tušit, že takhle snadné to mít nebude. Přece jenom kapitán byl odjakživa vůdčí osobnost.

„Myslím to vážně, Tony. Jdeme.“

Normálně by si nenechal rozkazovat, ale teď byl tak zaujatý Stevovou snahou, že se jen zeptal: „Jdeme kam?“

„Najíst se.“

„Najíst se?“

„Ano, Tony. A myslím tím pořádné jídlo. Ne žádné nezdravé pochutiny a alkohol.“

Trochu v šoku se Stark nechal vest do kuchyně, pak se však zarazil. „Fajn, ale přestaň už konečně říkat pochutiny. To se neříká už dobrých… Nikdy. To se snad neříkalo nikdy.“

Tony netušil, že by Steve uměl vařit. Když mu ale připravil prvotřídní steak s dýňovým pýrem, zíral na něj, jako by ho viděl poprvé. Ještě víc pak zíral, když ochutnal. Bylo to vynikající.

Během vaření i během večeře mluvil hlavně Steve. Vyprávěl o svém životě před válkou, než se stal supervojákem, což byla část života, o které nikdo z týmu příliš nevěděl.

V předešlém životě by Steve nikdy nebyl společnost, kterou by si Tony dobrovolně vybral. Jasně, měl ho celkem rád, ale veškerý jejich přátelský vztah byl založený na práci. Vždycky tak trochu předpokládal, že kapitán Amerika bude v soukromí suchar. Ale teď, po všem, co se stalo, ho uklidňovalo poslouchat jeho hlas. Někdy v polovině si uvědomil, že ho vyprávění zajímá.

Po jídle ho Steve přece jen donutil k procházce, i když Tony hlasitě protestoval. Nerad chodil ven ještě za denního světla. Navíc kolem základny byla jen příroda – nikdy nechápal, proč se lidé prochází jen tak po přírodě. Jenže tohle si Steve vysvětlit nedal.

A tak se… procházeli. Při každé Tonyho poznámce se Steve usmál. A často pronášel podivné meditativní řeči typu: Nad ničím nepřemýšlej, Užij si to ticho nebo Vnímej přírodu. Z čehož si Stark samozřejmě musel udělat legraci a opět se ptal, kam tu trávu chodí kouřit a proč ho nikdy nevezme s sebou. A Steve pak do něj lehce strčil a Tony se chtěl z legrace prát. Že prej porazí nejlepšího supervojáka jednou rukou. Třeba i tou levou. A se zavřenýma očima.

Strávili venku celé dvě hodiny, které utekly překvapivě rychle. Když se vracely k základně – a to by Tony nikdy nepřiznal – připadal si vážně dobře.

Zrovna vcházeli dovnitř, Steve se hlasitě smál, jak mu Tony vyprávěl o dětství, když se zarazili ve dveřích. Uprostřed haly stál Thor.

Stačilo tak málo a veškerá legrace lusknutím prstů zmizela.

8

Tentokrát se situace obrátila a Tony přišel za Stevem.

Stevovy deprese se projevovaly úplně jinak. Neopíjel se, nechoval se destruktivně, nesnažil se za každou cenu zaměstnat, ale přesto je Tony považoval za horší. Za mnohem nebezpečnější. Kapitán se tvářil normálně. Někdo, kdo ho nezná, by na něm nepoznal, že je něco špatně, a přesto si Tony nemohl nevšimnout zahloubaného pohledu.

Našel kapitána sedět u sebe v pokoji, v křesle, jak upřeně hledí před sebe.

„Přinesl jsem flašku,“ mávl Tony kvalitní whiskou. V druhé ruce držel dvě skleničky.

„Nepotřebuju pít.“

Tony jen pokrčil rameny a postavil sklenice i láhev na stůl. „Neřekl jsem, že to potřebuješ. Ale rozhodně to neuškodí.“ Nalil oběma dvojitého panáka (tak dobře, sobě trojitého) a podal sklenici příteli.

„Měl jsi pravdu,“ odvětil Steve a celý obsah sklenice do sebe obrátil. „Nejspíš je vážně konec. Jestli ho ani Thor nemůže najít, pak jsme namydlení.“

Stark se nadzvedl obočí. „Namydlení,“ zopakoval. Nalil další rundu a ušklíbl se. „To se taky zrovna neříká.“

„Tak co se říká?“

„Že jsme v prdeli.“

„Fajn, tak… Jsme v prdeli.“ Navzdory tématu se Tony musel usmát. Bylo to možná poprvé, co slyšel říct něco takového právě slušného Rogerse.

„Podívej,“ zvážněl najednou Tony, protože měl potřebu situaci nějak zlepšit. „Vesmír je obrovský. Nemohli jsme očekávat, že ho najde okamžitě. Potřebuje prostě jen víc času.“

„A co když ho stejně nenajde?“

„To já nevím. Nevím ani co dělat, když ho najde,“ přiznal upřímně Tony. Svěsil hlavu a chvíli hleděl na dno sklenice. Zase se mu před očima mihla Peterova tvář. Copak na ni nikdy nezapomene? Bude navždy vídat, jak mu umíral v náručí? Pamatovat si strach, který měl mladý Parker v očích? Vnímat bolest, která ho pak pohltila?

Ze vzpomínek ho vytrhl známý hlas. Poslední dobou nic známějšího neznal.

„Možná bychom měli vystrojit pohřeb.“

„Vystrojit pohřeb?“ vyděsil se Tony. Nemyslel si, že by dokázal…

„Jak jinak by ses s nimi chtěl rozloučit? Zaslouží si to.“

Pokoušel se znít co nejklidněji, i když mu srdce bilo jako splašené. „Ještě bychom měli počkat.“ Ale už teď věděl, že jestli k nějakým pohřbům dojde, on se jich nezúčastní. Prostě ne. Nemohl.

Steve dopil. Nehodlal se opít, proto sklenici poslal po stole k Tonymu a postavil se. Protřel si oči. Vždycky vypadl perfektně. Tony si nepamatoval, že by kdy kapitán měl kruhy pod očima, nebo bledší tváře. Dokonce i vlasy měl vždy dokonale uhlazené.

Přesný opak Starka, který šílenství prožíval úplně jinak.

„Kam hodláš jít?“ zeptal se Tony. Nechtěl nechávat Rogerse samotného.

„Potřebuju trochu vybít energii.“

„Takže hodláš zničit další boxovací pytle, chápu,“ přikývl Tony. A natáhl se pro whisky. Rozhodl se pít rovnou z lahve, před nikým si na džentlmena hrát nemusel. Dokonce ani sám před sebou.

„Můžeš jít se mnou,“ navrhl Steve a v očích mu jen na malou vteřinu probleskla prosba.

Tony se podíval na láhev a pak na kapitána. „Ale jo, proč ne,“ rozhodl nakonec. Dopít láhev může i potom. Anebo zítra. „Konečně dostanu příležitost ti pořádně vrazit.“

„Netušil jsem, že po tom toužíš,“ pousmál se Steve.

„Ts, už zatraceně dlouho!“ Tony rozrazil dveře a chvíli šel pozadu. „Smíš mi to vrátit, ale nesmíš mi vyrazit zub. Myslím, že se můj zubař rozplynul. A nový se strašně blbě shání.“

„Neplánuju tě praštit.“

„V tom případě,“ rozhodil Tony rukama, „se připrav, že dostaneš pořádnou nakládačku!“

9

Zrovna kontroloval nastavení nového obleku. Docela hlasitě mu hrála hudba, proto v první vteřině vůbec neslyšel, že se rozrazily dveře. Teprve až když se pracovnou rozlehlo hlasité TONY, uvědomil si, že není sám. Zmateně se otočil na Stevea.

Friday intuitivně ztlumila hudbu. A Tony si nemohl vzpomenout, jestli jí naprogramoval intuitivnost.

„Cos říkal?“ zakroutil hlavou Tony. Na čele měl čmouhu od oleje, jak předtím ležel pod autem. A roztržené kalhoty, jak se ještě předtím pokoušel vylézt na střechu a zkontrolovat solární panely. A ještě předtím získal modřinu, když…

„O co se snažíš?“ vyštěkl na něj Steve. Na sobě měl po dlouhé době zase oblek Kapitána Ameriky a Tony si uvědomil, jak je mu to nepříjemné. Kolik vzpomínek to v něm probouzí.

„Nerozumím ti.“

„Mluvím o těch tvých autobotech!“

Tony jen pokrčil rameny.

„Ty víš, o čem mluvím! Pronásledují mě na každém kroku!“

Teď se Tony nejistě ošil. Olízl si rty, ale dál mlčel. Už se neusmíval. Ani trochu. Zadíval se na smítko na podlaze a upřeně ho zkoumal.

„Tony!“ Steve došel blíž a zase si složil ruce na hrudi. Dělal to tak často. Jako rozzuřená matka, co chce odpověď po dítěti. A to se Tonymu nelíbilo. Nebyl žádný harant, který se skrčí a bude se kát. On se rozhodně neplánoval omlouvat ani nic vysvětlovat.

„Co chceš slyšet?“ odsekl. Nepokoušel se zakrýt vztek.

„Proč mě tví autoboti sledují na každém kroku?“

Mohl lhát, ale kašlal na to. „Protože jsem jim to přikázal.“ Prošel kolem kapitána a zastavil až u pracovního stolu, tak aby byl zády ke Stevovi, a začal si něco montovat.

„To je mi jasné. Ale není mi jasné proč. Nikdo další v týmu nemá za zády dvacet botů, co se mu neustále pletou pod nohy.“

Jedna ze součástek vypadla Tonymu z ruky. Odrazila se od stolu a dopadla na podlahu. Sebral druhou, ale nakonec s ní třískl o desku. Rukama se zapřel a předklonil se.

„Mluv se mnou. O co jde?“ Steve nechápavě přišel blíž, takže stál hned vedle Tonyho. Upřímně netušil, co má dělat.

„O tebe!“ zařval z ničeho nic Tony a odskočil. Vadilo mu, že je Steve najednou tak blízko. Zavřel na pár vteřin oči, ale když je otevřel, úzkost tam pořád byla. „Mají za úkol tě hlídat!“

„Pomáhal jsem ve městě odklízet trosky po útoku.“

„Jo a ty tak výborně rozumíš statice a víš, která budova je bezpečná a která ne! A jistě, po světě přece neběhají žádní blázni, co by chtěli ublížit někomu z týmu,“ prskal Tony. Sám si uvědomoval, jak zoufale zní. Ale nedokázal s tím nic dělat. Vůbec. Nic.

Steve rozhodně nechtěl znít povýšeně, proto si nechal pro sebe, že existuje jen velmi málo věcí, které by mu mohly ublížit. Navíc měl pocit, že v tomhle rozhovoru logika nehraje zase tak velkou roli. „Nerozumím tomu.“

Zdálo se, že je Tony čím dál víc naštvaný. „Čemu nerozumíš? Prostě tě měli chránit, aby se ti… nic nestalo.“ Poslední dvě slova spíš zamumlal.

„Zvládl jsem sedmdesát let v ledu,“ pokusil se kapitán zlehčit situaci, ale moc tomu nepomohl.

„Jo, jenže tohle je jiné!“

„V čem?“

Nikdy zlost nezvládal úplně dobře, proto Tony sebral první věc, kterou měl po ruce a mrštil s ní o zem. „Že už nemůžu nikoho ztratit!“ vykřikl hlasitě. Pak zakroutil hlavou a založil si ruce v bok. „Že nemůžu ztratit tebe.“

Rogers sledoval, jak se jeho přítel začervenal. Nedokázal si vzpomenout, jestli ho vůbec kdy viděl stydět. „Tony,“ začal, ale byl skoro okamžitě přerušen.

„Přestaň. Přestaň používat moje jméno, jako bych byl mentálně zaostalý! Jako bych byl jen…“ Slovo troska říct nedokázal, protože tak ho často nazýval otec. Zajímalo by ho, co by si o něm otec myslel teď. Když už ani alkohol a drogy nepomáhaly, aby ho zbavily strachu.

„Taky mám o tebe strach,“ pronesl Steve klidně. Rozhodně se nestyděl. „Prakticky pořád. Mnohem víc, než o kohokoliv jiného.“

Tony novou informaci chvíli zpracovával. Pak zvedl výhružně ukazováček. „Jestli se pokusíš zemřít, zabiju tě!“

Steve se krásně smál, celý svět se pak zdál mnohem lepší. „Budu si to pamatovat.“ Pak udělal krok blíž, odhodlaný jako ještě nikdy. Všiml si, že Tony zkameněl, ale ani to ho nezastavilo. Chytl černovlasého muže, přitáhl ho k sobě a pevně objal. „Zvládneme to,“ zašeptal. A teď tomu vážně věřil.

Tony slabě přikývl. Neobjímal se s mužem poprvé. Ale poprvé se s mužem objímal takhle.

„A ty autoboty odvoláš,“ dodal Steve.

„No jo,“ zabručel Stark a pak jednou rukou – protože ho to vážně zajímalo, protože mohl a protože mu to připadalo legrační – sjel rukou ke Stevově zadku.

„Tony,“ vzdychl Steve a o krok ustoupil. Spustil ruce kolem těla.

Oba si uvědomovali, že to objetí ani zdaleka nepůsobilo jako mezi dvěma kamarády. I když tak bylo možná původně myšlené.

Jenže Steve najednou nevěděl, jestli je to… přátelství. A pak začal srovnávat, jestli se to, co cítí k Tonymu, dá k něčemu připodobnit. Je to jako se Samem? Je to jako s Natashou? Jako s Buckym? Se Sharon?

Ne, ne, ne a ne.

Je to jako s Peggy, došlo mu. I když to bylo už hodně dávno, ten pocit se prostě jen tak nezapomíná. Jenže… Peggy miloval.

Zadíval se na Tonyho a pořádně si ho prohlédl. A pak už neměl pochyb. O ničem.

„Promiň. Já musím…“ Prohnal se kolem Tonyho ke dveřím a v podstatě se vypařil. A jestli za ním Stark ještě něco volal, už neslyšel. Dokonce ani supersluch mu nepomohl.

10

„Vyhýbáš se mi,“ konstatoval Tony a vstoupil do Stevova pokoje.

„Nevyhýbám.“

„A ještě neumíš lhát.“

Na to neměl kapitán co říct. Chtěl odejít, ale Tony ho nechtěl nechat jít. „Počkej, udělal jsem něco? Řekl jsem něco?“ Což považoval za celkem možné. Naštval už spoustu lidí a přitom ani netušil proč. Nejspíš měl prostě talent.

„Ne, o tebe nejde,“ hlesl Steve a raději se posadil. Točil se s ním svět a to si myslel, že už to nikdy nezažije. „Podívej, Tony, já si jen pár věcí uvědomil a potřebuji to nějak vstřebat.“

Tony zúžil oči. Bylo vidět, že usilovně přemýšlí. Tajemství nikdy neměl rád a pokoušel jim přijít na kloub. Stoupl si před Stevea, rozkročil se a zkřížil si ruce na hrudi. „O co jde?“

Rogers se podíval vzhůru a zamračil se. „Zkoušíš na mě moji taktiku?“

„A funguje to?“

Nadzvedl jeden koutek a jen napůl se usmál. „Tak trochu.“

Stark se posadil hned vedle. Ruce si přehodil přes opěradlo a natáhl nohy. „Tak o co jde?“

Nikdy by si nemyslel, že to bude právě Tony. Anebo měl tušit, že to bude právě on. Vždycky na něj reagoval jinak než na ostatní v týmu. Víc ho vytáčel, víc se o něj bál, víc si vyčítal, že ho opustit. Třeba každá z těch věcí se mu snažila napovědět.

Nejprve si promnul oči a pak se obrátil k Tonymu. Chtěl se mu přitom dívat do očí. „Miluju tě,“ pronesl klidně a přitom se usmál. Nic neočekával, ani po Tonym nic nežádal. Ale lhát vážně neuměl.

Neměl absolutně představu, jak se Tony zachová. Jedna malá část dokonce očekávala, že se přítel zvedne a odejde. Beze slova. Tuhle možnost by považoval za nejhorší. Ale k tomu nedošlo. Tony Stark jednoduše přikývl. „To je dobře,“ pronesl, než se předklonil a… políbil Rogerse – dychtivě, vášnivě a tvrdě. A rozhodně neplánoval jít na to nějak pomalu. Potřeboval Stevea, věděl to. A potřeboval ho celého a hned.

Okamžitě mu rukou vjel pod triko – zatraceně těsné triko – a prsty mapoval každý záhyb svalů na Stevově těle. Tak odlišném než byl zvyklý u žen, ale přesto cítil pnutí v kalhotách.

Ani Steve se nedržel zpátky, ale přesto se musel částečně krotit, protože se bál, aby nepoužil příliš mnoho síly. Ale nikdy nic těžšího nezakusil.

„Počkej,“ vydechl. „Už jsi to někdy…“ Další slova se mu vytratila už někde v mysli, protože v rozkroku ucítil Tonyho dlaň.

„Jednou jsem spal s trojčaty. Chvílemi jsem netušil, která je která. Tohle bude hračka!“

Steve netušil, jestli se mu odpověď líbila, ale Tony ho nenechal ani na chvíli přemýšlet.

„Přijdem na to,“ šeptal. Na chvíli se odtáhl a zadíval se kapitánovi do očí. Uličnicky mrkl. „Společně.“

11

Dny se nějakým zvláštním způsobem ustálily. Dostaly určitý řád, na který by si Steve lehce zvykl. A pak se na sebe kvůli tomu zlobil. Jak si mohl přát, aby to takhle zůstalo navždycky? Copak už zapomněl na přátele, které ztratil? Nesměl se vzdávat, zapomínat na poslání, ale občas se zapomínalo tak snadno.

Když se ráno budil a nacházel Tonyho jen pár centimetrů od sebe. To zapomněl vždycky.

Postupně den po dni se Tony přece jen učil znovu spávat. Nešlo to hned, ale některé noci už dokázal spát i několik hodin v kuse. A když se pak probudil, vždycky vypadal tak zmateně.

Trávili spolu hodně času. Když Steve trénoval, když Tony pracoval, když se dívali na film, když pomáhali ve městě, když jedli, když večer spali. Jestli si toho všimli ostatní z týmu, nedali nikdy nic najevo.

A zdálo se, že se postupně – přestože velmi pomalu – některé rány hojí. Pořád to bylo hodně zlé, hlavně pro Tonyho. Někdy pil, někdy ho ani Steve nedokázal přesvědčit, aby si šel lehnout, ale časem se propadal do depresí o něco míň. A docela často se smál.

Steve by si dokázal představit, že by to takhle zůstalo navždycky.

Nikdy by ho nenapadlo, že by mohla nastat doba, kdy už by měl války a bojů plné zuby.

12

Friday všechny svolala do zasedací místnosti. Tony šel hned v závěsu za Stevem, který si na poslední chvíli pokoušel upravit vlasy – takže ne vždycky tak perfektní. Jenže hned ve dveřích se zarazil. Na jedné z židlí sedět Thor.

„Thanos je na planetě Wundagore. Podle všeho je stále oslabený,“ pronesl. V ruce dřímal sekyru. Zdálo se, že je ochotný bojovat okamžitě.

Tony se vyčerpaně opřel o zeď, pokoušel se ignorovat Stevův pohled. Dokonce zavřel oči.

„A má u sebe rukavici?“ optala se Natasha.

„Ano,“ přikývl Thor.

Bylo to jedno z nejtěžších rozhodnutí ve Stevově životě. Ještě před pár dny si nepřál nic jiného, než aby se Thor konečně objevil. Jenže se hodně změnilo, najednou měl tolik co ztratit.

A ztratí. Neexistovala možnost, že by se jim přese všechno podařilo vyhrát. Velmi pravděpodobně všichni umřou.

 Když promluvil, díval se jen na Tonyho.

„Za půl hodiny odcházíme. Pokud se rozhodne někdo zůstat, nebudu mu to mít za zlé.“

Půjdou všichni. To věděl až příliš dobře.

Jako první odešel ze zasedačky Tony. Okamžitě začal Friday instruovat, co všechno má nachystat. Steve ho dohnal až v pracovně.

„Doufám, že jsi připravenej, staříku, protože tohle bude jízda.“

„Přestaň,“ hlesl Steve. „Teď nežertuj.“

„A co mám teda dělat?“

Steve se zadíval do země. Na chvíli uvažoval, jaké by to bylo, kdyby mohl na válku zapomenout. A zůstat zde. „Nemusíš chodit.“

Stark se upřímně rozesmál. Tak upřímně, že mu málem tekly slzy. „Ty taky ne!“ upozornil, ale pak zakroutil unaveně hlavou. „Na Thanose potřebujeme veškerou moc, kterou máme. Navíc… Já musím jít. Už kvůli Peterovi. Nepřestanu, dokud nezkusím všechno, abych ho přivedl zpět.“ Jako by mu na celém zbytku lidstva nezáleželo. A možná, že nezáleželo. Všechno se pro něj zmenšilo na jednotlivce.

Na Pepper.

Na Petera.

Na Stevea.

„Dobře,“ přikývl Steve.

Čas ubíhal příšerně rychle. Steve Rogers velmi brzo litoval, že neřekl den, nebo alespoň hodinu. Jak se mohl za pouhých třicet minut vzdát člověka, kterého miloval? Ale i tak se pokoušel zapamatovat každičkou vteřinu.

Přistoupil blíž a pevně přítele objal. A věděl, s neochvějnou jistotou, že jestli se Tonymu Starkovi něco stane, jestli ho ztratí, pak ani on nechce přežít.

13

Když se Peter konečně vrátil domů, teta May se na něj příšerně zlobila. Myslela si, že utekl z domu, nebo mu někdo ublížil. A nejhorší na celé situaci bylo, že jí nemohl jen tak říct, kde byl. Že odletěl ve vesmírné lodi a utkal se s nejmocnějším padouchem, co chtěl zničit půlku vesmíru.

A tak dostal domácí vězení. Na doživotí a pak ještě i potom. Ale nestěžoval si. Z nepochopitelného důvodu cítil obrovskou vděčnost. Vážil si každé maličkosti, kterou dřív opomíjel.  Přesto se cítil trochu špatně, když se jednou večer opět vytratil z pokoje. Jenže musel, šlo přece o vítěznou oslavu týmu Avengers!

A on byl jedním z Avengeru, tak samosebou nemohl chybět.

Trochu mu vadilo, že ho Friday hlídala na každém kroku a kdykoliv se přiblížil k nějakému alkoholu, spustila poplach. Nakonec ji přece jen přemluvil – zdálo se, že s ním má slitování – a dovolila mu jednu skleničku šampaňského.

Kolem půlnoci seděl na sedačce, pozoroval Natashu, jak tančí s Brucem a přemýšlel, že možná nemusel sníst tolik tacos.

„A co dál? Kouříš trávu a hraješ na bonga?“ ozvalo se za sedačkou. Peter zvrátil hlavu, aby se mohl podívat na Tonyho Starka, který si se zaujetím prohlížel Rogersovy vousy. Zdálo se, že výhra je opět spojila.

„Ne.“

„Hm. Jsi si jistý? Mně to můžeš říct. Obzvlášť teď. Po tom rozchodu.“

Steve se podezřívavě zamračil. „Jak víš o mně a Sharon? Mluvili jsme spolu o tom před pár minutami.“

„Jsem ti říkal, že donáší!“ odvětil Tony a pokrčil rameny. „Takže, teď když jsme oba opět volní, co to pořádně rozjet?“

„Tím zasloužilým odpočinkem jsem nemyslel další párty. Spíš…“

Nějakým zvláštním způsobem, který nedokázal pochopit, přesně věděl, co má Steve Rogers na mysli, proto ho přerušil. „Spíš procházky a pořádné jídlo, žádný alkohol ani… pochutiny.“ To poslední slovo mu na okamžik něco připomnělo. Ale ať se snažil přemýšlet sebevíc, nemohl si vzpomenout. Pak mu však pohled padl na sedačku.

„Spider-kluku, neměl bys být náhodou už doma v posteli?“

KONEC

 

 

 

 

4 komentáře: „Až se Tony vrátí

  1. Daioni píše:

    Už jsem ani nedoufala, že ještě někdo píše z Avengers. Snad ten poslední film trochu rozvíří stojaté vody 😀 Díky moc za překlad! Bylo to zvláštní počtení – ještě jsem se s Infinity moc nesrovnala, takže vlastně nevím, co chci. Ale takhle by to bylo samozřejmě naprosto v pořádku :-))

    To se mi líbí

  2. Kasp píše:

    Přečteno. Taky pro jistotu dvakrát. Plus pár návratů k odstavcům, kde se staví z lega. (Pořád si myslím, že bys měla napsat ještě jednorázovku, kde by figuroval jenom Tony. Takový brutální ponor do nitra jeho… reaktoru.) Po svých obhajobách CW bych Kapitánem trochu zatřásla, aby ukázal nějakou emoci, protože on o nich většinu času jen mluvil. Fakt jako stroj. Na druhou stranu možná právě tohle pojetí dalo vyniknout Tonymu, který byl tak báječně rozervaný a sexy, i když hamtal chipsy. Tohle je Tonyho verze, kterou dokážu mít hrozně ráda, takže gratuluju, to se povede málokomu! (Čti: skoro nikomu dalšímu) Nahlas jsem se smála u vtipů o hulení a taky protože jsem měla pocit, že má Tony Rogerse na jednu stranu pořád plné zuby (zas jsme u geniálního Tonyho). Vlastně jsi zachytila Tonyho v době, kdy se u něj střídala deprese s mánií a to bylo tak moc skvělé! Moje asi nejoblíbenější část je doba, kdy byl Tony u Petera v pokoji. Z hlediska Marvel času to asi trvalo jenom pár dní, ale tys vytvořila jakési propadliště jeho emocí, kde byl čas jako stojatá voda, a dodala jsi tomu další rozměr. Takže, Tyro, až na ten zpackaný konec, kde neskočil kolem krku Peterovi…. Ne, dobře. 😀 Výborná práce! Ukázala jsi mi, že mě Stony vlastně může bavit. 🙂

    To se mi líbí

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s