Vsázet s Pansy se (ne)vyplácí

maxresdefault

Valentýna vlastně nikdo nemá rád. Nebo já nikoho, kdo by ho rád měl, neznám. 😀 Ale loni v tuto dobu vycházel Monoceros (no jo… už je to fakt rok!) a teď mám pro Vás takovou trošku delší jednorázovku. Takže se na Valentýna vlastně vždycky docela těším.

A chci říct jedno! Tolik zvracení v žádné Valentýnské povídce asi není.

Užijte si čtení. Buďte s těmi, co máte rádi. Třeba i sami se sebou. 🙂 A dejte si čokoládu a zmrzlinu.


„Ne, ne, ne. Dneska to uděláme trochu jinak,“ zakroutila profesorka McGonagallová hlavou a rozhlédla se po třídě. Albus měl pravdu, a čím víc nad tím přemýšlela, tím víc s ním souhlasila. Někteří učitelé nejspíš nesouhlasili a tvářili se nedůvěřivě, když jim ředitel oznámil, že chce v následujícím roce zapracovat na větší kooperaci mezi kolejemi. Ale když se teď profesorka rozhlédla po učebně, viděla na jedné straně Nebelvír a na druhé Zmijozel.

Pořád ty samé dvojice. Patilová s Brownovou se hihňaly v první řadě, nebezpečná a výbušná kombinace Thomase a Finnigana, Potter a Weasley, Malfoy a Parkinsonová, Nott se Zabinim… Ne, ne, tentokrát vůbec poprvé se rozhodla udělat to jinak.

Neměla sebemenší ponětí, co tím odstartuje.

„Na dnešní praktická cvičení si vás rozdělím do dvojic podle sebe,“ rozhodla pevným hlasem. Okamžitě následovalo hlasité šuškání a nevěřícné pohledy. Tohle po nich ještě nikdy nevyžadovala, ale možná měla.

„Ale paní profesorko,“ začala Levandule, ale McGonagallová ji utnula. Zvednula ukazovák do vzduchu a zamračila se.

„Už jsem se rozhodla a nechci slyšet žádné připomínky. Takže… Budu říkat dvojice a podle toho se přesadíte. Bez řečí!“ Když myslela něco vážně, nikdo si nedovolil jí odporovat.

„Dobrá, tak tedy… Pan Nott a slečna Brownová.“

Levandule vykulila oči a zalapala po dechu. Theodor naznačil zvracení a následně mu profesorka strhla deset bodů.

„Pan Zabini a Pan Weasley!“

Ron hlasitě vzdychl, ale uvědomoval si, že může být hůř. Když si sebral věci a postavil se, Zabini zrovna kroutil očima. Ale taktéž si oddechl, že nevyfasoval Longbottoma.

„Slečna Grangerová a pan Crabbe.“

Chvíli Hermioně trvalo, než novou informaci vstřebala, ale rozhodla se k tomu postavit jako ke všemu. S odhodláním. O Crabbovi se říkalo, že mnoho inteligence nepochytil, ale přece ho neodsoudí předem.

„Pan Finnigan a pan Malfoy.“

Nejvíc se ulevilo Harrymu, který se začínal obávat, že by se profesorka mohla rozhodnout dát ho do dvojice právě s Malfoyem. Ve skutečnosti nad tím Minerva vážně uvažovala, ale chtěla hodinu přežít v relativním klidu a Potter s Malfoyem by jí klidnou hodinu rozhodně nedopřáli. Nejspíš by vyfasovali oba trest a ona by pak usoudila, že Nebelvír a Zmijozel spolupracovat nemůžou.

Malfoy s Potterem jednoduše ne!

„Pan Thomas a pan Gregory.“

Oba chlapci se na sebe zlostně podívali, ale ani jeden nic neřekl. Dean se přesunul na levou stranu učebny a práskl s učebnicí o lavici.

„Pan Longbottom a slečna Bullstredová.“

Zdálo se, že to byla jediná dvojice, která byla s výběrem spokojená. V naprostém klidu se posadili vedle sebe a Millicent se dokonce nepatrně usmála.

„Pan Potter a slečna Parkinsonová. A vy slečno Patilová se přidejte k dvojici Grangerová – Crabbe,“ tleskla nakonec profesorka McGonagallová a zatvářila se spokojeně. Měla z toho dobrý pocit.

Jelikož se Ron přesunul za Zabinim, došla Pansy za ním a klidně a vyrovnaně si sedla. Prohrábla si vlasy a usmála se. Bylo v tom však něco… zlověstného.

„Pottere,“ pronesla a Harry si uvědomil, že s ní za celá studia v Bradavicích nikdy nemluvil. Ani jednu větu, slovo, nic… Vždycky stála za Malfoyem a mlčela, proto ho překvapilo, jak sebevědomě se chovala.

Harry se zmohl jen na úsměv a vytáhl hůlku, aby mohl začít trénovat přeměňování. Dnes měli trénovat přeměňování maličkých věcí na velké, což profesorka označila jako náročné. Musíte z téměř ničeho udělat něco velkého, vyžaduje to hodně soustředění! Zrovna chtěl máchnout hůlkou, oči upřené na jehlu položenou na lavici, když ho Pansy zastavila.

„Počkej, Pottere. Co to udělat o něco zajímavější?“

„Zajímavější?“ zakroutil Harry nechápavě hlavou a nedůvěřivě se rozhlédl po učebně. Všichni už procvičovali a nezdálo se, že by kdokoliv jiný stál o něco zajímavějšího.

„Ale no tak, nebuď padavka. Navrhuji sázku. Kdo do konce hodiny vyčaruje větší předmět, dá tomu druhému nějaký úkol.“ Mrkla na něj. Harry jí ani trochu nevěřil.

„Na to zapomeň.“

„Takže se bojíš?“

„Nebojím se. Jen nemám zájem.“

„Hm. Zvláštní. Říkalo se, že Nebelvíři jsou odvážní.“

„Říkám, že se nebojím.“

Naklonila se k němu. Hezky voněla, Harrymu to připomínalo růže tety Petúnie, o které se několik let v kuse staral. „Tak to dokaž,“ zašeptala mu do ucha. Natáhla k němu ruku a čekala, jestli ji vezme.

Třeba to neměl dělat. Ale byl Nebelvír a nad podobnými věcmi nikdy moc nepřemýšlel. Kolikrát mu Hermiona říkala, že se do všeho vrhá po hlavě? Ale o co šlo?

Byla to jen hra, no ne?

„Fajn,“ přikývl a potřásl si s ní rukou. „Dohodnuto.“

Pansy se usmála a mávla přitom hůlkou. Harryho na okamžik zaplavil zvláštní pocit, ale než ho stihl identifikovat, byl pryč. Místo toho se věnoval přeměňování, protože hodlal vyhrát.

Bohužel si Parkinsonové nikdy moc nevšímal. Byla pro něj vždycky tak trochu neviditelná, proto netušil, že je v přeměňování vážně třída. Z NKÚ dostala vynikající a v následujícím studiu se chtěla tomuto předmětu věnovat. Netrvalo jí ani půl hodiny, než vyčarovala obrovskou bednu, pod kterou lavice nevydržela a rozlomila se.

To trumfnout nedokázal.

Prohrál.

A vůbec se mu nelíbilo, jak se na něj Parkinsonová poté dívala. Usmívala se, jako by to takhle od začátku plánovala. Ďábelský plán, který jí přesně vyšel.

„Tak Pottere,“ ušklíbla se po hodině a hlasitě mlaskla. „Jsi připravený na svůj úkol?“

V hlavě mu proběhlo milion možností, co by po něm mohla chtít. Ale žádná mu nepřipadala reálná nebo pravděpodobná. Nejspíš ho bude chtít zostudit, aby se celá její kolej pobavila. To přežije. Nebude rád, ale přežije to. „Co teda chceš?“

„V sobotu je Valentýn,“ začala. „Přestaň se takhle tvářit. Nechci, abys mě pozval na rande, nebo tak něco. Chci, abys v sobotu v době oběda před celou Velkou siní políbil… Draca.“

Na chvíli nejspíš usnul a měl velmi děsivý a příšerný sen, ve kterém se mu zdálo, že po něm Pansy žádala… „Co jsi říkala?“ zakroutil hlavou a uvědomoval si, že má otevřená ústa dokořán. Ale bylo mu to jedno.

„Že chci, abys před Velkou síní v sobotu na Valentýna políbil Draca,“ zopakovala klidně a houpala se přitom ze špiček na paty.

„Chceš, abych v sobotu políbil Draca?“

Usmála se a přikývla. „Ano. V době oběda.“

„Abych POLÍBIL Draca?“

„Přesně tak.“

„Abych políbil DRACA?“

„Správně.“

„Malfoye?“

„Znáš snad jiného Draca?“ nadzvedla obočí.

„Kéž by,“ podotkl Harry. Pak se však zase poškrábal na hlavě a zmateně se rozhlédl kolem. Pomozte mi někdo! Kdokoliv! „Já… Ty… Nebudu Draca líbat!“ vyštěkl nervózně. Jak se do této šlamastyky jenom dostal.

„Ale ano, budeš. Už v sobotu.“

„Park… Pansy, no tak. Chtěj něco jiného!“ Nevěřil, že někdy bude o něco žádat Zmijozela. Ale všechno je jednou poprvé a teď by se neštítil čehokoliv. Pokoušel se tu situaci představit a ne… To prostě nešlo. Nemohl.

„Je mi líto, Pottere. Nemáš se vsázet, když na to nemáš koule.“ Poskočila si a radostně pohodila hlavou. „Tak v sobotu. Už se nemůžu dočkat,“ smála se.

Přesně v tu dobu z učebny přeměňování vyšel Malfoy. Tvářil se otráveně, ale jakmile zahlédl nenáviděného Nebelvíra ohrnul horní ret a znechuceně se ošil. „Co čumíš, Pottere?“ štěkl a prošel kolem něj, aniž by Harry stihl zareagovat.

Beztak by netušil, co by měl odvětit.

Co třeba… Počkej v sobotu, Malfoyi. Se uvidí, kdo bude čumět pak.


„Chtěla co?!“ vykřikl Ron a vyskočil na nohy.

Seděli v nebelvírské společenské místnosti a Harry jim zrovna vyprávěl, co se stalo na hodině. Hermiona se tvářila spokojeně, tvrdila, že Crabbe není zase tak hloupý, jak si všichni myslí. Je jen velmi nesmělý. Ron jen poznamenal, že Blaise je namyšlený idiot a víc nic. A pak přišel na řadu s vyprávěním Harry.

„Slyšel jsi,“ odsekl Harry a odmítal tu šílenost opakovat nahlas. Naštvaně si rozvázal kravatu a hodil ji na stůl. Pak si složil hlavu do dlaní a chvíli se pokoušel dnešní dopoledne vstřebat.

„Jak na to přišla?“ kroutil Ron hlavou.

„Nejspíš se jen snaží dělat problémy,“ poznamenala Hermiona. „Proč ses s ní vůbec vsázel? Pansy je na přeměňování nejlepší.“ Ač něco takového nerada připouštěla.

„Protože jsem to předtím nevěděl! To je jedno,“ mávl nad tím Harry odevzdaně rukou. „Neudělám to.“ Do háje s Nebelvírskou poctivostí. Do háje se sázkou. Jsou věci, které prostě neudělá!

Jakmile to dořekl, zatočila se mu hlava a píchlo ho ve spáncích. Hlasitě vydechl a pevně zavřel oči.

„Jsi v pořádku?“ znejistěla Hermiona a přisedla si k němu. Všimla si, že je Harry v obličeji úplně bílý.

„Jen se mi zatočila hlava. V pohodě,“ odvětil Harry.

„Ouu,“ vydal Ron podivný zvuk. Kdyby ještě víc vykulil oči, nejspíš by mu vypadly z důlku. Poposedl a pak se velmi podivně zasmál.

„Co?“ pochopila Hermiona a těkala pohledem mezi chlapci. Netušila, o které by se měla strachovat víc.

„Nepodal sis s ní ruku, nebo tak něco, že ne, Harry?“ zašeptal Ron a poklepával nohou.

„Proč?“ vyhrkl Harry a na vteřinu, dvě, možná na celou minutu přestal dýchat. Nejspíš i srdce přestalo bít. A v tu chvíli už i Hermiona tušila, co má Ron na mysli.

„Ale ne,“ vydechla.

„Ale ne co?“ rozhodil Harry rukama a naštvaně se postavil. Chtěl, aby se kamarádi přestali tvářit, jako by se báli na něj podívat a jednoduše mu řekli, co se děje. Co oni ví a on ne.

Ron hodil pohled po Hermioně a pokoušel se jí neznačit, že by mu měla celou situaci vysvětlit ona. V takových záležitostech byla přece jen lepší a citlivější. On se mezitím rozhodl zírat na podlahu a učit se stát se neviditelným.

„Víš, Harry, v kouzelnickém světě, když se dva kouzelníci o něco vsadí a podají si přitom ruce, tak tak… Je to v podstatě slabší kouzlo Neporušitelného slibu.“

„Chceš říct, že pokud Malfoye nepolíbím, tak zemřu?“ Přežil Voldemorta, přežije i zatraceného Malfoye!

„Ne, to ne. Jen… Pokud odmítneš úkol splnit, bude ti hodně špatně. Vážně hodně špatně.“

Přežil už horší věci. Na bolest byl od malička zvyklý, a pokud by to byla jediná cena, pak byl ochotný ji přetrpět. Jistě, dokázal si následujících pár dní představit i jinak, ale hlavně, že se v sobotu nebude muset k Malfoyovi byť jen přiblížit. „Zvládnu to!“

„Harry, kouzlo pozná, že nehodláš úkol splnit. Tvůj stav se bude… zhoršovat. Myslím, že by ses měl smířit, že možná jiná možnost není,“ nabádala ho Hermiona, i když věděla, že tím Harryho nejspíš vytočí. A měla pravdu, ještě ani nedokončila poslední větu a Harry už v obličeji rudnul.

„Hermiona má pravdu, Harry. Je to jen jedna pusa. I když s Malfoyem.“

„Vy jste se asi zbláznili! Nepolíbím ho! Prostě ne! A je mi jedno, jak moc špatně mi bude! A teď… Jestli mě omluvíte, musím jít,“ pronesl Harry.

„Kam jdeš?“ chtěl vědět Ron. Znovu se postavil, odhodlaný kamaráda nenechat samotného. Jenže Harry si přiložil ruku na ústa a rozběhl se ke schodišti.

„Zvracet,“ stihl ještě hlesnout, než zmizel.

„Tohle nedopadne dobře,“ vydechl Ron. Zvracení nenáviděl, proto se rozhodl poskytnout nejlepšímu kamarádovi soukromí a podporu z dostatečné vzdálenosti.

„Třeba to vážně vydrží. Valentýn je už za čtyři dny,“ pokoušel se Hermiona znít optimisticky.

„Fred s Georgem se taky jednou vsadili. George prohrál a nevydržel se vzpírat ani den. Měl takové bolesti, že si prý myslel, že umírá. Harry se bude muset smířit s tím, že Malfoye políbí.“


Druhý den ráno ho trochu bolela hlava, rozhodně nic, co by se nedalo vydržet. Předešlý den večer si o kouzelnických sázkách četl a zjistil, že kouzlo nakonec přestane účinkovat. V neděli by už mu mělo být dobře. Taky zjistil, že když na sázku nemyslí, cítí se o poznání lépe.

Jenže v tom byl možná kámen úrazu. Čím víc se pokoušel myslet na cokoliv jiného, tím víc se jeho mysl upínala k sázce. Jako začarovaný kruh. Nejlépe to vystihla Hermiona, která se celou situaci pokoušela u snídaně vysvětlit Ronovi.

„Když ti řeknu, abys nemyslel na růžového slona, na co budeš myslet?“

„Růžového slona? Proč bych neměl myslet na růžového slona?“ znejistěl Ron a dokonce si zapomněl kousnout do toustu.

„To se jen tak říká v mudlovském světě,“ vzdychla Hermiona a odsunula talíř na stranu. Položila si před sebe učebnici Kouzelných formulí, aby si mohla zopakovat učivo na hodinu. „Jde o to, že když ti řeknu, abys na něco nemyslel, musíš na to myslet pořád.“

„Tamhle jde,“ zamračil se Harry, když do Velké síně vešel Draco Malfoy. Tvářil se tak… pitomě. A hned za ním si poskakovala Parkinsonová a vypadala nadmíru spokojená. Dokonce se na okamžik zahleděla k nebelvírskému stolu a zamávala Harrymu.

Harry v obličeji celý zrudl. Propichoval ji pohledem tak silně, že si toho všiml i Malfoy. Když se k Pansy naklonil a na něco se jí zeptal, nejspíš proč to vypadá, že je na ni Potter naštvaný, jen pokrčila rameny. A pak se Harrymu spustila z nosu krev.

„Harry, krvácíš!“ vyjekla Hermiona a podala mu ubrousek. „Na co jsi myslel?“ optala se a chápavě se usmála.

„Že bych Parkinsonovou mile rád proklel!“ štěkl Harry a držel si ubrousek u nosu. Všichni u zmijozelského stolu se smáli.

„Myslel jsi na Malfoye,“ odvětil Hermiona. Zaklapla knihu a přistrčila ji k Harrymu. „Zopakuj si učivo, to ti pomůže odvést myšlenky jinak.“

Měla pravdu, jak jinak. Jenže jak mohl myslet na cokoliv jiného? Jak? Malfoy seděl přímo před ním. Ušklíbal se, pohazoval hlavou a působil bezstarostně. Harry ho pak nenáviděl ještě víc, protože co se měl co tvářit bezstarostně, když Harry nemohl?

„Harry!“ vykřikla Hermiona a zamávala mu před obličejem. „Přestaň! Seš v obličeji úplně zelený. Takhle to dál nejde! Musíš se smířit s tím, že nemáš jinou možnost.“

„Jistě, že mám! Stačí ho jednoduše ig-ignorovat.“ Zhoupl se mu žaludek, proto si přikryl ústa rukou a pokoušel se zhluboka dýchat. Strašně nerad by se pozvracel. Naneštěstí si toho všimla profesorka McGonagallová, která právě procházela kolem.

„Vše v pořádku, pane Pottere?“

Chtěl na ni zakřičet ne. A vyčíst jí, že je všechno její vina. Kdyby ho nedala do dvojice s Parkinsonovou, nic by se nestalo. Žil by si úplně v klidu svůj život a přemýšlel, jak se na Valentýna vyhne Romildě Vaneové. Místo toho se musel vyhnout Malfoyovi. „Ano, paní profesorko,“ zamumlal.

„Vypadáte nemocně. Běžte na ošetřovnu.“

„Nic mi není, paní profesorko. Vážně,“ hlesl Harry. Možná by mu i věřila, kdyby slabě nezasténal.

„Pane Pottere, jděte okamžitě na ošetřovnu. Myslím to vážně. Jestli se dozvím, že jste mě neposlechl a já se to dozvím, strhnu vám body! Slečna Grangerová vás doprovodí.“ Zase použila nesmlouvavý hlas, který nešlo ignorovat.

„Jistě, paní profesorko,“ hlesl Harry. Naposledy se podíval na Malfoye, skrček jeden, a pak…

„Harry! Krvácíš z ucha!“ plácla Hermiona přes rameno a tvářila se naštvaně. Na něj. Ale jak se mohla zlobit zrovna na něj? Vždyť přece nic neprovedl.

„Já za to nemůžu,“ bránil se.

„Jistě, že můžeš. Jsi tvrdohlavý jako mezek!“ štěkla Hermiona a začala si balit věci, aby mohla Harryho doprovodit na ošetřovnu. Možná ho tam měla vzít už včera. Madam Pomfreyová by mu mohla přece jen pomoci. „Vstávej, Ronalde! Zavedeme Harryho na ošetřovnu.“

„Já nechci na ošetřovnu!“

„Tak se smiř, že políbíš Draca a nemusíš tam!“

„Fajn. Půjdu!“ vyprskl Harry a naštvaně se postavil. Zatočila se mu hlava a musel se opřít o stůl, než se dokázal narovnat.

„Ronalde!“ Hermiona si stoupla před Rona a rozhodila rukama. „Posloucháš vůbec, co ti říkám? Máme Harryho zavést na ošetřovnu!“

Ron zatřepal hlavou. „Já jen… proč je ten slon růžovej? Růžoví sloni přece nejsou.“

Bylo teprve ráno a Hermiona už byla k smrti unavená. „Říkala jsem, že na něj nemáš myslet,“ zvládla jen zašeptat.

„Copak to jde?“ odsekl naštvaně Ron, sebral si věci a všichni tři se vydali k ošetřovně.

„To mi povídej. A teď si představ, že nemáš myslet na líbání se s Malfoyem!“ odvětil mu Harry, který šel vedle něj.

„No ale je růžovej! Proč je sakra růžovej?“

„Je to debil! V životě bych se ho dobrovolně nedotkl!“

Hermiona šla jen dva kroky za nimi a zhluboka dýchala. Pokoušela se nemyslet na to, že je oba asi brzo prokleje.


Madam Pomfreyová stála nad Harrym se sepjatýma rukama a mračila se. Ale mračila se často, tak si z toho Harry nic moc nedělal.

„Řekněte mi, pane Pottere, myslíte si, že jsem tady pro srandu?“ optala se vážně a podupávala přitom nohou.

„Eee… ne.“

„Nebo si snad myslíte, že nemám nic lepšího na práci, než se o vás starat?“

„Ne-e.“

„Tak proč, u Merlinových vousů, proč chodíte na ošetřovnu, když zcela určitě musíte vědět, co je s vámi v nepořádku? Myslíte si, že jsem sázkovou nevolnost ještě nikdy neviděla? Že ji nepoznám?“ vyjela na něj. Harry ji ještě nikdy neviděl podobně rozčilenou. Možná by si dal raději cvičný zápas s Voldemortem, než aby se utkal s ní. Nenápadně shodil nohy z postele a chtěl vyskočit, když ho zastavila.

„Přestaňte si hrát na hrdinu, pane Pottere, a splňte, o co jste se vsadil. Bude to pro vás mnohem snazší.“

„A nemáte něco na nevolnost?“ navrhl Ron a pokusil se mile usmát. Když viděl, jak se ošetřovatelka zatvářila, raději se zahleděl do země.

„Pro nezodpovědné a hloupé studenty nemám nic!“ S těmi slova odešla do své kanceláře a práskla za sebou dveřmi.

„Říkal jsem, že sem nemáme chodit,“ podotkl Harry a postavil se. Předstíral, že je mu dobře. Předstíral, že se mu nechce zvracet, že se mu netřepou nohy vyčerpáním. Že nemá co dělat, aby se neskácel k zemi.

Ale on to do neděle vydrží!

Vydrží!


Vlastně si skoro vůbec nepamatoval, jak přežil zbytek středy. Večer si šel lehnout ještě před večeří a pokoušel se nevolnost zaspat. V noci se mu zdálo, jak se ho Malfoy pokoušel chytit a Harry se mu snažil za každou cenu utéct. Pansy je celou dobu sledovala a hlasitě se přitom smála.

Když se pak ve čtvrtek ráno Harry probudil, byl zpocený, bolel ho úplně každý sval a pálilo ho v krku takovou silou, že skoro nedokázal polykat.

Vstával s myšlenkou, že porazil Voldemorta. Sázka ho nezabije.

Jelikož neměl na Hermionu a její řeči typu: „Přestaň se vzpírat, Harry,“ náladu, rozhodl se odejít z nebelvírské věže dřív. Na jídlo neměl sebemenší pomyšlení, proto se velmi pomalu vydal k učebně Obrany proti černé magii. Musel dvakrát zastavit a opřít se o stěnu, aby se vydýchal.

Ještě včera se mu neděle zdála relativně na dosah. Teď pochyboval, že se jí vůbec dočká.

Zrovna se opíral o sochu Gregora Plešatého, když se přímo před ním zjevila jeho noční můra. A zase se tvářila bezstarostně. A vesele. Pitomej, zpropadenej Malfoy!

„Nevěřil jsem, že je to vůbec možné, ale vypadáš ještě hůř než obvykle, Pottere,“ ušklíbl se Malfoy a zastavil přímo před ním. Jak na něho neměl myslet, když stál přímo před ním? S tím jeho perfektním účesem. Nejraději by mu vjel rukou do vlasů a rozcuchal ho. Kdyby měl na to ovšem dost síly.

„Dej mi pokoj,“ zašeptal Harry a zavřel oči. A bylo mu jedno, že by na něj Zmijozel mohl třeba zaútočit. Se zavřenýma očima se mu mnohem lépe myslelo na cokoliv jiného. Třeba na med. Medové koláčky, medovo-čokoládové trubičky, medová lízátka… Až když mu v mysli naskočila myšlenka, že miluje med, uvědomil si, že tak voní právě Malfoy. Nervózně udělal krok dozadu a zavrávoral.

„Tobě je fakt špatně,“ hlesl Draco, ale pak se usmál a mrkl. „Fajn. Hned mi to zlepšilo den.“

Skrček jeden! Harry by ho nikdy nepolíbil. Nikdy.

Byl tak arogantní a sebestředný. Vždycky myslel jen na sebe. Posmíval se Hermioně a Ronovi. Nic mu nebylo svaté. Ubližoval. Slovy i činy. Někoho takového by nepolíbil!

„Drž…“ Hubu už říct nezvládl. Žaludek to vzdal. Harry se stihl jen předklonit a pak s veškerou parádou pozvracel Malfoyovy boty. Přitom ho zradily i nohy a svalil se na zem. Zůstal sedět opřený o zeď, hlavu zaklonil dozadu a vyčerpaně zahučel. „Nech mě tady umřít a vypadni.“

„Nebuď tak teatrální, Pottere,“ pronesl Draco a vytáhl z rukávu hůlku. Jedním mávnutím se zbavil všech zvratků, pak se zadíval na Pottera a zakroutil hlavou. Zdálo se, že ho Nebelvír příliš nevnímá, proto se rozhlédl po chodbě, aby se ujistil, že jsou sami. Pak mávl hůlkou podruhé.

Klekl si a prohlídl si svůj výtvor. Potterovy vlasy vypadaly mnohem lépe. Ještě pořád některé trčely do stran, ale už to nebyl ten příšerný chaos jako obvykle.

„Co děláš?“ zakašlal Harry.

„Užívám si tvé utrpení.“

„Tak si ho jdi užívat někam jinam.“

„To by pak nebyla taková legrace.“

Když přišel další záchvat kašle, tentokrát ještě doprovázený zběsilých chrchláním, obrátil Draco oči v sloup a narovnal se. „Kde máš ty svoje nohsledy? Proč se o tebe nepostarají?“

„Je mi fajn. Zvládnu to,“ odsekl Harry, ale nepokusil se postavit. Seděl odevzdaně na zemi, v ústech měl divnou pachuť a svět se zdál tak daleko. Přes bolest ho ani nedokázal vnímat.

Ne, do neděle určitě nepřežije.

Ale Draca Malfoye nepolíbí. Prostě ne!

Z nosu se mu spustila krev.

„Zvládneš to? Ty to zvládneš?“ ukázal na něj Malfoy prstem a nevěřícně zamrkal. „Nechtěj mě rozesmát, Pottere. Měl bys jít na ošetřovnu.“

Tolik by mu chtěl Harry říct. Tolik věcí, co by mu vyčetl. Za všechny ty roky. Ale nějak se na nic nezmohl. Jen zakroutil hlavou.

„Fajn. Tak tam nechoď. Klidně si tu chcípni.“

„Byl jsem tam,“ dokázal ze sebe Harry dostat z posledních sil.

Nemohl ho přece políbit. Nemohl.

A to to chceš vydržet?

„Byl jsi na ošetřovně? A to tě nechala Pomf… Pottere, co je ti?“ zpozorněl Draco a zamyslel se. Kdoví proč si vzpomněl na Pansy, která se poslední dva dny podezřele hodně usmívala. Jak dlouho ji znal? A jak dlouho věděl, že má hloupé a ztřeštěné nápady?

Hodina přeměňování, Harry a Parkinsonová. Sakra.

„Grr,“ zahučel Harry. Přitáhl si kolena k sobě a stočil se do klubíčka.

Draco si ho chvíli prohlížel. Takhle na zemi působil Potter téměř k politování. Znovu si dřepl a strčil do něj, aby měl jistotu, že ho Nebelvír poslouchá. Nerad by se opakoval. „Poslouchej, Pottere. Ať už po tobě chtěla cokoliv, prostě to udělej. Ta bolest za to nestojí.“

Tentokrát se na něj Harry dokázal celkem upřeně zadívat. „To není tak snadné,“ hlesl. Chtěl mu vmést do tváře, co po něm Parkinsonová požadovala. Třeba by se mu ulevilo. Třeba by se pak alespoň trochu hrůzy rozdělilo mezi oba dva. Jenže než se stihl nadechnout, ozvaly se na chodbě kroky a pak k němu dolehl Hermionin vyděšený hlas.

„Ach můj bože, Harry!“

Draco se rychle postavil a o dva kroky ustoupil. Když se na něj Hermiona zadívala – těžko říct, co ten pohled znamenal – jen pokrčil rameny. Potlačil v sobě touhu vysvětlit jí, že mu nic neprovedl. Jen mu vylepšil vlasy. Ale pak si uvědomil, že Grangerová určitě musí vědět, o co jde. Potter se jí určitě svěřil.

Bez jediného slova raději odešel. Rovnou za Parkinsonovou.


Večer se Hermiona rozhodla pořádně si s Harrym promluvit. Našla ho ležet v posteli s mokrým hadrem na čele. Vypadal příšerně. Potil se – vlasy měl slepené potem, popraskaly mu rty a kolem očí mu svítily tmavé kruhy.

Nejprve mu vzala hadr, v koupelně ho přeprala a donesla mu ho zpátky. Pak si sedla na postel a chvíli ho pozorovala.

„Jen to řekni,“ vydechl Harry tiše a otevřel oči. Ve světle zeleně zářily.

„Co přesně mám říct?“ optala se a naklonila hlavu na stranu. U oběda přemýšlela, co by v podobné situaci udělala ona sama. Jestli by ustoupila ze svých zásad. A pak – a ta otázka ji rozhodně přišla zajímavější – proč měla Pansy potřebu něco takového udělat?

Měla teorii.

Upřímně netušila, jak moc by mohla být reálná.

„Že jsem tvrdohlavý a že si tu bolest zasloužím,“ řekl Harry a podíval se na ni přesně tím stylem, který jasně naznačoval, že nemá cenu se s ním hádat. Jenže Hermiona byla stejně tvrdohlavá a uměla být nesmlouvavá a odhodlaná, obzvlášť pokud šlo o blaho jejich přátel.

A Harry trpěl za celý život až příliš.

„Jsi tvrdohlavý a bolest si zasloužíš,“ usmála se na něj mile, ale pak zvážněla. Položila mu ruku na rameno a poplácala. „Vím, že se ti příčí políbit někoho jako je Malfoy, obzvlášť po tom všem, co provedl a řekl, ale ke konci udělal i pár dobrých věcí.“

„Jako co?“ štěkl Harry naštvaně a sundal si hadr z čela, aby se mohl opřít o lokty.

„Ale no tak. Moc dobře víš, co mám na mysli. Zachránil tě na Manoru. V Komnatě nejvyšší potřeby sklonil hůlku, a když ho Voldemort vyzval, nešel k němu. Zůstal stát na tvojí straně, i když hodně riskoval. Malfoy není žádný svatoušek a já se ho nechci zastávat, ale jestli ti jde jen o to, že je Malfoy zkažený, tak ti jen připomínám, že zase ne tolik.“

Harry si kamarádku chvíli prohlížel a mhouřil přitom oči, jako by se pokoušel vidět do ní. Na co myslí. „Ale je to Malfoy!“ prskal Harry a byl si jistý, že tím vysvětluje všechno. Každý pocit, který se mu usadil v těle.

„Harry, je to jen pusa. Zase z toho nedělej vědu.“

„Já z toho nedělám vědu!“

„Ale ano, děláš.“

Zelenooký Nebelvír nakrčil nos a znovu se svalil do lehu a hodil si hadr na čelo. „No tak možná dělám. Ale dovedeš si představit, co by pak následovalo? Kdybych před celou školou políbil Malfoye?“

„Nestalo by se nic. Dřív nebo později by se dozvěděli, že šlo o sázku.“

„A co Malfoy?“

Tentokrát Hermiona nechápavě zamrkala. „Co je s ním?“

„No nemůžu za ním jen tak přijít a… políbit ho!“

„Nikdy ti nezáleželo na tom, co si kdo myslí. A sám uznej, že některé roky jsi to vážně neměl snadné. Takže já myslím, že tohle přežiješ úplně v pohodě. Co kdyby sis s Malfoyem promluvil?“ Když se Harry začal zuřivě nadechovat, nejspíš aby jí oznámil, že se asi zbláznila, zvedla ruku, aby ho zarazila. „Nemusíš mu o sázce říkat. Já jen… je dávno po válce. Už to není jako dřív. Dokonce i učitelé se pokoušejí nás trochu sblížit. Třeba je načase, abyste se pokusili udobřit. Nebo se alespoň naučit tolerovat se.“

„Tolerovat? Zbláznila ses? Zapomněla jsi, že ti říkal mudlovská šmejdka?“ Teď už Harry nevydržel ležet. Vystřelil do sedu a mokrý hadr mu spadl do klína. Ačkoliv se rozhovor točil jen kolem sázky, konkrétně na ni nemyslel. Proto se mu udělalo trochu líp, ačkoliv mu pořád hučelo v hlavě.

„Máš pravdu. Říkal. Když mu bylo dvanáct let. Teď už nic z toho nedělá. A neboj se, jak mě oslovuje si s ním klidně vyřídím sama.“

„Už ti neříká mudlovská šmejdka?“

Kudrnatá dívka zakroutila hlavou. „Ne. Neříká mi nijak. Úplně mě ignoruje. A jestli řekneš, že uráží Rona, tak si vzpomeň, že ani Ron na něj není zrovna milý. Nikdy nebyl.“

„Zdá se mi to, nebo se právě Malfoye zastáváš?“

Jen pokrčila rameny. Nic na to neřekla, ale měla svoji teorii. A pokud se nemýlila, pak… pak by tolik věcí konečně dávalo smysl. Možná byla Pansy svým způsobem génius.

„Fajn, budu nad tím přemýšlet,“ slíbil nakonec Harry. Nesnášel, když na něj Hermiona chodila s logickými a dospělými řečmi. Většinou, dobrá, vždycky, měla pravdu a on se pak cítil jako hlupák. Ale představa, že by se dokázal nějakým způsobem udobřit s Dracem Malfoyem ho rozesmála.

Hermiona se usmála, neměla tušení, jak celá věc dopadne, ale rozhodla se, že bude věřit. Nic jiného jí ani nezbývalo. Ještě chvíli si s Harrym povídala, pak mu donesla horký čaj a nechala ho odpočívat.

Akorát v tom čaji byl med. A Harrymu to připomnělo jednoho zpropadeného Zmijozela. A pak dostal příšerný záchvat kašle.


Během šestého ročníku, kdy na Pobertově plánku Malfoye sledoval, aby ho za každou cenu odhalil při nekalostech, si všiml určitých zvyklostí, které Draco měl. Do hodin chodil dřív než jeho spolužáci. Ze sklepení do Velké síně vedly tři trasy a Draco si ve většině případech vybíral tu nejdelší. A někdy se chodil velmi brzo ráno sprchovat do prefektské koupelny.

Do té samé, kde Harry kdysi dávno rozluštil záhadu dračího vejce.

Ačkoliv se Harry pokoušel spát, nakonec myslel jen na to, zda koupelnu navštíví i tohle ráno. Byla by to ideální příležitost si s ním promluvit. Nikdo by je nerušil, žádné publikum, před kterým by měli tendenci chovat se jinak. Jenže se nemohl rozhodnout, zda s ním vůbec mluvit chce.

A tak se celou noc převaloval. Neustále se přemlouval, že nechá Pobertův plánek pod polštářem. A pak si sliboval, že už ho znovu nevytáhne, aby našel tečku s nápisem Draco Malfoy.

Ve čtyři ráno už pak nedokázal plánek odložit. Strašně se na sebe kvůli tomu zlobil a pořád se pokoušel pochopit, co se s ním děje. Jak to, že před pár dny si žil úplně pohodový život a teď tohle…

Ale aspoň už nezvracel. To bral jako malou výhru.

Těsně před pátou se Malfoy pohnul. Tečka se zachvěla a začala přecházet po pokoji. A Harry… nejprve se mu srdce zastavilo a pak se rozeběhlo jako splašené.

Rozhodně nemělo smysl někam chodit.

Co by tím získal?

Stejně ho neplánoval políbit.

Byl to Malfoy. Byl to kluk. Byl to Zmijozel. A byl to zatraceně špatný nápad.

Poklepal na plánek hůlkou a zašeptal: „Neplecha ukončena.“ Lehl si na záda a zavřel oči. Teď když se rozhodl, že nikam nepůjde, lépe se mu dýchalo.

Pak se mu ovšem dýchalo o něco hůř, když utíkal chodbou, aby se dostal ke koupelně rychleji než Malfoy. Ještě by ho mohl zastihnout nahého. To by všemu dodalo pořádnou atmosféru. Dokonce si ani nestihl natáhnout kalhoty od hábitu a tak v pět hodin ráno jen v pyžamu utíkal po chodbách a naháněl Malfoye.

Pitomá Pansy!

Dostal se do koupelny jako první. Heslo znal už dlouho, Ron v tomhle ohledu nikdy neuměl udržet tajemství a ani se o to nesnažil. Vyčerpaně se opřel o umyvadlo a opláchl si obličej. Zrovna, když se utíral, rozrazily se dveře.

„Pottere? Co tady děláš?“

Vlastně bylo docela srandovní vidět Draca překvapeného. A neupraveného. Harry si ho prohlédl od hlavy až k patě a zjistil, že po ránu vypadá skoro lidsky. Dokonce měl i barvu ve tvářích.

V prvním momentu ho napadlo zalhat, ale nejspíš nemělo smysl se vymlouvat.

„Přišel jsem si s tebou promluvit,“ pokrčil Harry rameny.

„Pottere, ty ses zbláznil?“ zeptal se zcela vážně Malfoy. „Prožíváš nějaké zhrouceni nebo něco takového?“

„Nezažívám žádné zhroucení! Jen si chci v klidu promluvit,“ vysvětloval opatrně Harry a přitom se se pokoušel působit přátelsky, ale připadal si jen hloupě.

„A jsi si jistý? Sleduješ mě v pět ráno do koupelny a máš na sobě pyžamo!“

Harry se nad těmi slovy zamyslel a poškrábal se na hlavě. Znělo to trochu…praštěně. „Když to říkáš takhle…“ Možná by měl přiznat, že už dávno lituje toho, že vůbec přišel. Pak si však všiml, že ho Malfoy pozoruje. Nejspíš se pokoušel zjistit, co má Nebelvír plánu.

„Takže… Jak jsem říkal. Myslím, že bychom si měli promluvit,“ začal Harry a přešlápl z nohy na nohu. V pyžamových kalhotách mu bylo celkem zima.

„Nemyslím si.“

„Nemyslíš si, že bychom si měli promluvit?“

Draco zakroutil hlavou, prošel kolem Pottera a zastavil se u lavičky. V první chvíli si Harry myslel, že se začne vysvlékat, ale Zmijozel se jen posadil. „To jsem přesně řekl.“

Harry neočekával, že to po těch letech bude snadné, proto byl na odmítavý postoj připravený. „Ale já myslím, že ano. A ty teď řekneš, že je ti jedno, co si myslím, na což ti já odvětím, že se jen snažím být přátelský a ty mi odvětíš, že si přátelskost můžu strčit někam. A pak se budeme urážet a nakonec se popereme. Co kdybych tohle všechno prostě vynechali? Pro jednou.“ A napořád.

„Evidentně mě k tomu nepotřebuješ, tak co kdyby sis šel povídat se mnou na chodbu a já se zatím osprchuju?“ Rozhodně do toho Malfoy nedával všechno. Vypadal spíš vyčerpaně, jako by se mu nechtělo v pět ráno bojovat.

„Copak tebe nezajímá, co ti chci říct?“

Tentokrát se Draco uchechtl. Byl to ten typ smíchu, který v sobě nenesl ani trochu radosti. „Ale já vím, co mi hodláš říct. Nejsem blbej, Pottere. I když ty si to nejspíš myslíš.“

„Víš, co ti chci?“ znejistěl Harry. Napadlo ho, že mu Pansy možná všechno řekla. Ale proč by pak vypadal tak klidně?

„Jistě. Jde o tu sázku. Nemám pravdu?“ hlesl Draco a prohrábl si rukou vlasy. „Znám Pansy už docela dlouho, abych věděl, že se s ní nemám vsázet. A podle toho, jak se po hodině Přeměňování na mě šklebila, bych řekl, že její úkol pro tebe nějakým způsobem zahrnoval moji osobu.“

Nebelvír se trochu uklidnil a nenápadně si oddechl. „Takže ty nevíš, o co jde?“

„Ne,“ zavrtěl Draco hlavou. „Odmítla mi to říct. Takže… Měl jsem pravdu? Jde o mě? Máš se ke mně chovat mile? Přátelsky? Říct mi něco hezkého? Nebo co?“

Harryho trochu děsilo, jak klidně a smířeně Draco mluvil. Třeba by mu nevadilo zapomenout na staré křivky. Ale udobřit se a políbit se jsou dvě zcela odlišné věci. Jak by asi přijal tu druhou? Možná Parkinsonovou zabijí spolu.

„Něco takového,“ hlesl.

„Hm. Fajn. Nechápu, co ji to napadlo. Ani proč. Ale něco ti řeknu, Pottere. Klidně se tady s tebou dohodnu, že už si nepůjdeme po krku, je mi to fuk. Ale jestli šlo o přátelství, tak na to ti z vysoka kašlu. Nechci mít s tebou nic společného. Nechci s tebou mluvit. Nechci se na tebe dívat. Bože, je pro mě utrpením být s tebou dokonce v jedné místnosti. Rozumíš tomu? Takže udělej, co musíš. Řekni, co musíš, ale pak se otoč a vypadni.“ Při těch slovech se Zmijozel tvářil jako Bůh pomsty.

„Není to tak snadné.“

Draco obrátil oči v sloup. „To s tebou nikdy, Pottere.“

Chvíli na sebe upřeně hleděli, než se Harry odhodlal znovu promluvit.

„Děkuju,“ rozhodil rukama.

„Cože?“

„Že děkuju. Nikdy jsem ti nepoděkoval, že jsi mě zachránil.“

Už se ani nepokoušel zakrýt rozmrzelost. Draco si zakryl rukou oči a přitom si něco mumlal. Když vzhlédl, hlasitě přitom vzdychl. „Ty seš tak neuvěřitelně patetický! Nikdo se tě o tvé díky neprosil. Mohl sis ho klidně strčit třeba do prdele! Rozumíš? Taky jsi mě zachránil. A mluvím o tom snad? Proč to všechno nemůžeš prostě nechat být?“

„Nemusíš se kvůli tomu rozčilovat,“ pronesl Harry.

Věděl, že je Malfoy pitomec, ale přesto se nemohl zbavit dojmu, že reaguje zbytečně přehnaně. Jako by za tím vším bylo něco víc. „Jestli je to všechno, můžeš vypadnout. Rád bych se osprchoval, aniž by mě otravoval patetický Nebelvír.“

Když mu Hermiona navrhovala, aby si s Dracem promluvil, nejspíš nepočítala s možností, že se bude Draco chovat takhle. „Fajn, už mizím,“ zvedl Harry ruce do vzduchu a otočil se na patě. Pak se mu však zatočila příšerně hlava a bolesti se opět ozvaly v plné síle. Musel se jednou rukou opřít o stěnu a pokoušel se zhluboka dýchat.

„Bože, Pottere, to tvoje příšerné děkování ještě nebylo ono?“ Draco se konečně postavil. Nejprve udělal krok k Potterovi, ale pak se zarazil a zůstal stát na místě. „Proč tu sázku jednoduše nesplníš? Řekni, co potřebuješ a dej nám tím oběma svobodu. Už pak spolu nikdy nemusíme mluvit, a až skončí škola, tak ani vidět.“

Harry se na Draca jen zběžně zadíval. Možná by bylo mnohem jednoduší, kdyby mu právě teď řekl, o co se jedná. Ale nechtěl. Měl pocit, že nemůže. Proto jen zavrtěl hlavou a vyběhl z koupelny.

Buď jak buď, zítra to skončí. Nějak.


Všechno Hermioně řekl. Tvářila se skoro lítostivě, když jí popisoval, jak Malfoy reagoval. Jakmile skončil, jenom se smutně usmála a vzdychla: „Ach Harry.“ Kdoví, co tím myslela.

Zbytek dne mu bylo střídavě dobře – obzvlášť, když Malfoye chvíli neviděl a získával pocit, že přece o nic nejde – anebo velmi špatně – to, když se potkali a Zmijozel si jedovaté poznámky nemohl nechat pro sebe.

Večer už se cítil naprosto zničený a vyčerpaný. Většinu famfrpálového tréninku strávil na tribuně nebo zvracel do keře, takže nakonec poprosil Ginny, aby ho zastoupila a sám se vydal do nebelvírské věže. Zrovna chtěl zahnout do chodby ve třetím patře a vzít to tajnou chodbou schovanou za rytířským brněním, když se ozval zvučný hlas.

„Chtěla jsi co?!“

Poznal by Malfoyův hlas i na míle daleko. Po ranním srazu v koupelně necítil žádnou chuť se s ním potkat, proto zůstal schovaný za rohem.

„Promiň,“ hlesl dívčí hlas, ve kterém šla jasně poznat Pansy.

„Promiň?“ zopakoval rozčilený Draco a Harry by si moc přál vidět, jak se tváří. Nejspíš se totiž právě dozvěděl, o co v sázce šlo. „Proč? Proč bys něco takového dělala? Co tě to napadlo?“

Když v šestém ročníku Draca sledoval, viděl ho mockrát zoufalého. Na pokraji šílenství, protože úkol, který dostal, se zdál nesplnitelný. Přesto však nikdy nezněl tak zoufale jako dnes. Harry měl co dělat, aby nenahlédl za roh.

„Chtěla jsem ti jen pomoct!“ vykřikla Pansy. Zněla naštvaně, ale i velmi omluvně. Určitě si uvědomovala, jak velkou chybu udělala.

„Pomoct. Jistě. Tak ty jsi mi chtěla jen pomoct. A jak přesně mi tohle má pomoci? Hm? Řekni?“

„Přestaň, Draco,“ zaprosila Parkinsonová slabě. Harry ji tak tak slyšel.

„A s čím? S čím mám přestat? Vždyť mě jen zajímá, jak mi tohle všechno má pomoci, protože to absolutně nechápu. Nemyslíš si, že je to teď pro mě jen zbytečně horší? Že mi to třeba ještě víc ublížilo?“ vztekal se Draco.

„Ještě nevíš, jak se rozhodl,“ pokusila se ho kamarádka uklidnit, ale věděla, že tohle nezabere. Když šlo o Pottera, Draco byl jako slepý a hluchý.

„Pansy! Sama jsi viděla, jak vypadá. On to nechce udělat. Brání se, co to jde. A je to Potter. Ten se jen tak nevzdá. Takže se tě ptám znovu. Jak mi tohle má přesně pomoci?“

Když Pansy promluvila, působila mnohem bojovněji. Vlastně Harrymu trochu připomínala Hermionu. „Možná, že kdyby ses k němu neustále nechoval jako idiot, mohlo to být všechno jiné.“

Draco se hystericky rozesmál. Dělalo se mu zle z toho, jak si všichni mysleli, že ví všechno nejlépe. Ale na přežívání za každou cenu byl Draco mistr. „A co bych z toho měl? Myslíš, že stojím o jeho přátelství? Takhle je to lepší, věř mi.“

„Já zapomněla. Ty víš přece všechno nejlépe. Obzvlášť pokud se to týká Pottera.“

„Přesně,“ odsekl Draco pevným a nesmlouvavým hlasem.

„Hodně z toho si děláš sám!“ štěkla po něm. Nejraději by mu jednu vrazila, aby se probral. Jenže Draco se upnul k šílené myšlence držet se od zelenookého Nebelvíra co nejdál. Že jedině tak zvládne přežít. „Třeba mi ještě poděkuješ.“

„Za co? Za to, že to pak bude bolet ještě víc? Představ si, že bys byla na mém místě. Představ si, že osoba, kterou miluješ, by raději prožívala příšernou bolest, než aby se tě dotkla. Za tohle ti mám poděkovat?“

Slova doléhala k Harrymu velmi pomalu. A významy ještě pomaleji. Jakoby se svět zpomalil. A už nic nedávalo smysl. Osoba, kterou miluješ… Chytl se za zápěstí a zaryl si nehty do kůže. Doufal, že ho bolest probudí ze sna. Nebo aspoň přehluší hurikán myšlenek, který se mu v mysli probudil.

„To si představovat nemusím, že?“ odsekla nenávistně Pansy.

„Takže jde o pomstu?“

To už na Pansy bylo nejspíš moc. Udělala krok dopředu a plnou silou do Draca strčila. „Už jsem ti řekla, že jsem se ti snažila jen pomoct! A fungovalo to! Fungovalo! Potter za tebou přišel a chtěl si promluvit, ale tys ho raději poslal pryč, protože seš jen obyčejný srab! Srab a nic víc,“ hulákala a bylo jí úplně jedno, že by je mohl slyšet klidně celý hrad. Navíc netušila, že hned za rohem odposlouchává Harry Potter, ale i tak by jí to nejspíš bylo jedno.

Byla opravdu vytočená. Nedokázala se už na Draca dívat, rozběhla se chodbou takovou rychlostí, že se Harry nestačil schovat. Když Pansy zahnula za roh, pořád tam stál, opřený o stěnu s podivným výrazem ve tváři.

Zkoprněla na místě a podívala se Harrymu přímo do očí, jako by se mu snažila něco říct. Trvalo jí skoro minutu, než udělala krok zpátky a obrátila se naposledy k Dracovi. „A zkus si představit ty, jaké to je být zamilovaný do kluka, který tě nechce, protože touží po jiném klukovi!“

Neprozradila Harryho. Proletěla kolem něj jako střela a za chvíli už ani neslyšel, jak hlasitě dupe.

Harry Potter měl teď všechna esa v rukávu. Bylo by tak snadné vyjít zpoza rohu a promluvit si s Dracem. Nějak jejich situaci vyřešit, ale popravě… nechtělo se mu do toho. Po tom, co právě vyslechl, si potřeboval všechno promyslet. Velmi tiše se vypařil, dostal se co nejrychleji do nebelvírské věže, proběhl společenskou místností až do pokoje. Svalil se na postel a zatáhl závěsy. Když se pak z tréninku vrátil Ron, předstíral, že spí.


Byla sobota ráno. TA sobota ráno. Valentýnská sobota.

Harry pořád dokola přemýšlel. Usnul možná na tři hodiny, ale pak se vyděšeně vzbudil a měl pocit, že na něco strašně důležitého zapomněl. Potřeboval si nějak utřídit myšlenky, ale nakonec zjistil, že tohle sám nedokáže. Natáhl se proto pro hůlku a co nejtišeji vyčaroval patrona. Vložil do něj vzkaz pro Hermionu. Prosil ji, zda by si s ním nemohla co nejdřív promluvit, a že na ni když tak počká ve společenské místnosti.

Nečekal ani půl hodiny.

Hermiona sešla po schodech, oblečená do hábitu a upravená. Nevypadala ani ospale.

„Promiň, že jsme tě vzbudil,“ pronesl Harry.

„To je v pořádku. Nespala jsem.“

Harry vyvalil oči. „Neříkej, že ses učila. Vždyť je sobota.“ Ale vážně nemohl říct, že by byl kdoví jak překvapený.

„Harry, zkoušky jsou už za tři a půl měsíce,“ upozornila ho a posadila se do křesla u hořícího krbu. Nohy si přitáhla k sobě a rukama je objala. Až teď si Harry všiml, že má na rtech lesk. Kvůli událostem posledních dní úplně zapomněl, že i ostatní studenty čeká Valentýn.

Musel Ronovi domluvit, aby se už konečně vyslovil a pozval ji na pořádné rande!

„Tak copak se děje, Harry?“ usmála se Hermiona, ale nejspíš velmi dobře tušila, o čem bude chtít kamarád mluvit.

Harry jí podrobně povykládal, čeho byl včera svědkem. Mluvit o tom nahlas bylo překvapivě těžší, než by si myslel. Připadal si téměř nepatřičně, že teď rozebíral něčí tajemství.

Hermiona celou dobu v tichosti poslouchala, a když Harry skončil, hlasitě vydechla.

Od první chvíle měla svoji teorii.

Nepřekvapilo ji, že se nemýlila.

„Co mám teď dělat?“ zeptal se Harry a připadal si neskutečně unavený. Chtěl, aby už byla neděle. Ať už to dopadne dneska jakkoliv.

„To záleží…,“ odvětila Hermiona a naklonila hlavu na stranu.

„Na čem?“

„Na tom, jestli k němu něco cítíš. Pokud ne, pokud je ti Draco Malfoy ukradený a chceš jen splnit sázku, pak to nedělej. Nelíbej ho, protože bys mu tím ještě víc ublížil. Dal bys mu naději a pak ji zase zničil. Ale jestli k němu něco cítíš…“

„Jestli k němu něco cítím? Hermiono, je to Draco Malfoy!“ přerušil ji Harry pohoršeně a zamračil se. Nechtěl jen nikomu ublížit. Dokonce ani Malfoyovi. Ani ve snu by ho nenapadlo, že však Hermiona přijde s něčím podobným.

„Já vím,“ přikývla dívka. Skoro se zdálo, že s ním souhlasí. Ale pak začala mluvit dál. „Právě, že je to Draco Malfoy.“

„Co tím chceš říct?“ napřímil se Harry.

Že jsou chlapci mnohem méně všímaví, Hermiona poznala už dávno. Ale Harry Potter byl opravdu extrémní případ. Přičítala vinu válce, která vzala brýlatému Nebelvírovi veškerý čas během dospívání, proto byl v oblasti vztahů poněkud… natvrdlý. „Harry, nezlob se na mě, ale všichni víme, že na Draca už odmalička reaguješ velmi přehnaně.“

„Samozřejmě, vždyť…“ vyprskl Harry, ale když si všiml, jak se Hermiona zatvářila, raději zmlkl. Zapadl do sedačky a nasupeně poslouchal.

„Nedělej, že ne. Uráželi tě i jiní. Všichni Zmijozelové. Ale ty jsi nikdy moc nereagoval, pokud teda nešlo o Draca. To jsi pak byl naprosto nepříčetný. Pamatuju si, jak do tebe jednou Theodor Nott strčil a řekl ti, že seš póvl a ty jsi nic neudělal. Ani ne o hodinu později se na tebe Draco zamračil a řekl jen ,Pottere‘, a ty jsi málem vyletěl z kůže.“

Harry udělal neurčité gesto. V tomhle asi měla trochu pravdu. Jistě, že na Malfoye reagoval více. Vždyť to byl Malfoy!

„Já nevím, jestli si to uvědomuješ, ale když hořelo v Komnatě nejvyšší potřeby, rozhodl ses pro něj za každou cenu vrátit.“

„Uhořel by tam! Jistě, že jsem se vrátil. Nejsem člověk, který by nechal někoho jen tak uhořet.“

Hermiona jen mávla rukou. „O to nejde. Jde o to, co jsi tenkrát řekl.“

„Že se pro ně musím vrátit?“

„Ne. Řekl jsi, že se musíš vrátit pro něj! Nebyl tam tenkrát sám, ale tys mluvil jen o něm.“

Nejprve se Harry poškrábal na hlavě. Krčil přitom nos, jako by cítil něco odporného. Neustále otvíral ústa a zase je zavíral, nejspíš hledal ta správná slova. „Co tím chceš říct?“ vydechl nakonec.“Že jsem do něj snad zamilovaný nebo co?“

„To já nevím. Jsi?“ optala se vážně. Ani přitom nemrkla.

„Ne! Jistě, že ne! Co je to za nesmysl?“

Něčeho takového by si přece všiml. Věděl by, kdyby něco cítil. Ačkoliv ten pocit ještě nikdy pořádně nezažil, přece by ho poznal! Nebo ne?

„Tak se tě zeptám ještě na jednu věc. Proč ti není špatně?“

„Cože?“

Hermiona si ho změřila od hlavy až k patě. Pak se zaměřila na jeho oči. Zelené a jasné, přesto někdy neschopné vidět pravdu. „Proč ti není špatně? Kdybys pochyboval, už bys byl v tuhle chvíli úplně hotový. Nejspíš bys ani nedokázal vstát z postele. Ale vypadáš celkem v pohodě. I když tobě to ještě nedošlo, tvoje podvědomí ví, co chce udělat.“

„Já…“ Vážně mu nebylo špatně. Měl trochu hlad a připadal si unavený, ale už dlouho nejedl a nespal, takže to na sázku shazovat nemohl. Ale… Vždyť se přece ještě nerozhodl, netušil, co u oběda udělá, tak by mu přece nemělo být dobře. „Nejsem do něj zamilovaný,“ pronesl slabě a zadíval se do krbu. Plápolající oheň ho uklidňoval. „Jak bych mohl? Vůbec ho neznám. Nikdy jsem s ním skutečně nemluvil.“

„Kdyby byla láska logická, byl by svět rozhodně jednodušší,“ odvětila Hermiona a povzbudivě se usmála. Z vlastní zkušenosti věděla, o čem je řeč. S Ronem se k sobě vůbec nehodili, a přesto se citů k němu nemohla zbavit.

„Láska?“

„Harry, nebudu lhát, Draco je… no, Draco, ale já si vážně myslím, že k němu něco cítíš. Možná ne přímo lásku, ale něco určitě ano. Záleží ti na něm a nechci, abys zbytečně promarnil šanci. Třeba to mezi vámi nevyjde, třeba zjistíš, že se spíš nenávidíte a nedokážete spolu trávit čas, ale stejně tak je i velká šance, že právě on by mohl být pro tebe to nejlepší. Vážně, vážně věřím, že to za ten risk stojí.“

Ve společenské místnosti se začali objevovat první studenti. Trousili se na snídani. Někteří ještě zívali, jiní nadšeně poskakovali – jedna studentka pořád dokola opakovala: „Dneska je Valentýn, dneska je Válentýn…“

Dneska byl Valentýn.

Hermiona se nervózně ošila. Pořád čekala, jestli Harry něco řekne, ale když mlčel, naklonila se k němu a zvědavě se zeptala: „Tak co budeš dělat, Harry? Políbíš ho u oběda?“

Některé věci prostě věděl. V některých ohledech Malfoye znal až velmi dobře. „Draco na oběd nepřijde. Někde se schová a bude předstírat, že je vlastně v pohodě.“

„Takže?“

Harry se postavil a prohrábl si vlasy. „Takže půjdeme na snídani.“


„Takže… Bys se mnou šla do Prasinek?“ vydechl Ron a zdálo se, že každou vteřinu omdlí. Potil se a v obličeji byl úplně rudý. Hermiona ovšem taky.

„Ano, ano šla,“ přikývla a zářivě se usmála.

„Tak jo.“

„Tak jo.“

Harry sledoval oba své kamarády a jen kroutil hlavou. Byli oba jak sloni v porcelánu a to se znali už tak dlouho, mělo by to pro ně tím pádem být přece snazší. Co měl říkat on, když se s Dracem nesnášeli?

A právě v té chvíli Malfoy vplul do Velké síně. Mračil se více než normálně, skoro jako by v další vteřině hodlal každého na hradě proklít. Prošel kolem jednoho havraspárského prváka a neurvale do něj strčil ramenem. Ani se neotočil, aby se omluvil. Ten pitomý Zmijozel!

Harry bez rozmyšlení vyskočil na nohy, proběhl kolem havraspárského stolu a zatarasil Malfoyovi cestu.

„Uhni, Pottere. Dneska na tebe nemám náladu!“ štěkl.

Pansy je z dálky pozorovala. Bylo jí smutno.

„Přestaň se vztekat, Draco. Chci se tě jen na něco zeptat.“

Určitě by naštvaně vyštěkl, ale – merline – byl tak zvědavý. Pansy mu přece tvrdila, že za ním měl dojít v době oběda, proto se už včera rozhodl, že na oběd nepůjde. Ale tohle… to byla čára přes rozpočet. „Od kdy mi říkáš Draco, Pottere?“

Bylo to tady. Kdyby existovala poslední chvíle, kdy mohl ještě všechno utnout, byla by to právě takhle chvíle. A pak by mu nejspíš bylo vážně hodně špatně. Jenže Harry Potter se cítil přímo fantasticky. Možná úplně nejlíp.

Udělal krok dopředu a pak… políbil Draca Malfoye.

Byl Valentýn. Nebyl sice oběd, ale Harry Potter políbil Draca Malfoye před celou Velkou síní. A rozhodně ne, protože musel. Prostě chtěl. A ano, pár vteřin vnímal, že někteří studenti zalapali po dechu, že někdo vyhrkl: „To snad ne!“, ale byl to vážně jen okamžik, protože pak celý svět utichl.

Harry za sebou pár polibků měl a vesměs se mu líbily. Ale když se dotkl Draca, když se přitiskl na jeho rty, připadal si tak podivně šťastný. Zmijozel byl nejspíš naprosto konsternovaný, protože se ani nehnul a srdce mu přitom bilo jako splašené. Ale když pochopil, že se nejedná o sen, že dostal příležitost a možnost beztrestně se dotýkat Pottera, rozhodl se jí plně využít.

Harry nezažil nic úžasnějšího. Vůně medu mu vlétla do nosu a tak nějak tušil, že se jí nikdy nedokáže nabažit.

Nejraději by tak strávil zbytek dne. Nebo života. Ale stejně tak chtěl Dracovi všechno říct. Proto se nakonec odtrhl. Pak si uvědomil, že to byl špatný nápad a pro jistotu si ukradl ještě jednu pusu.

„Pottere, měl jsi mě políbit až u oběda,“ zašeptal Draco a zhluboka přitom dýchal. Nejspíš mu bylo jedno, že prozradil, co všechno věděl.

„No jo, to je fakt. Tak to pak budeme muset zopakovat. Ale předtím bychom mohli jít spolu do Prasinek.“

Bylo skoro k nezaplacení vidět, jak se Draco tváří. Nevěřícně a nadějně zároveň. Ale taky v tom byl strach. „O co ti jde?“

„O rande, předpokládám,“ ušklíbl se Harry a teprve teď si uvědomil že Draca pořád drží za ruku. Dobře. Ještě stisk zesílil a nadzvedl obočí. „Tak co? Chceš jít? Se mnou? Do Prasinek? Na rande?“

Draco se zamračil a přemýšlivě si Pottera prohlédl. „To myslíš fakt vážně?“

„Ano.“

„Tak… ano.“

„Ano?“ usmál se zářivě Harry. Skoro stejně jako předtím Hermiona.

„Ano, Pottere. Ano, chci jít s tebou na rande,“ vyhrkl Draco. I když se pokoušel tvářit vážně, moc mu to nešlo.

„Tak jo. Pojďme hned,“ rozhodl Harry při pohledu na Velkou síň. Navíc… chtěl mít s Dracem trochu soukromí. A zjistit, jestli to mezi nimi může klapat.


Přišla neděle. A na tu se Harry celou dobu těšil. Byla jako vysvobození. Všechen stres a strach z něj konečně – a měl pocit, že i definitivně – padl a díky tomu si připadal vážně úžasně. Sobotní den byl jako jedna dlouhá a nekonečná emoční horská dráha, u které neměl sebemenší ponětí, jak skončí. A nakonec skončila úplně nejlépe.

Ještě než se plně probudil a otevřel konečně oči, usmál se. Ruka, která ho hladila ve vlasech, okamžitě přestala.

„Ne, pokračuj,“ zavrtěl se Harry a konečně otevřel oči. Draco ležel tak blízko, dotýkali se na tolika místech, a přesto měl Harry pocit, že to není dost, proto se pokusil ještě víc přimáčknout k horkému tělu. „Líbí se mi, když mě hladíš.“

„Nehladím tě. Snažím se ti ty příšerné vlasy trochu upravit. Trčí ti úplně všude,“ prskal Draco, a aby svá slova podpořil schválně Harryho plácl po hlavě.

„Říkej si tomu, jak chceš, ale chci, abys s tím pokračoval.“

Ne, že by se Draco hodlal vzpírat. Možná jen na oko. Ve skutečnosti byl strašně rád, když mohl prsty vjet do černých vlasů a hrát si s nimi – když ještě Harry spal, přivoněl si k nim.

Harry ho za odměnu políbil na krk a pak ho silně objal, jako by se ho pokoušel vtisknout do sebe.

„Pořád tomu všemu nemůžu uvěřit,“ hlesl Harry a uchechtl se. Tolik věcí se mohlo včera pokazit a Harry to svým způsobem nejspíš i očekával. Pořád si říkal, že jde o Malfoye. Nechtělo se mu věřit, že by spolu dokázali po všech těch letech být a nezabít se přitom.

Ale ono to fungovalo. A překvapivě dobře.

Harry se celý den výborně bavil. Užíval si Dracovu přítomnost, líbilo se mu ho poznávat i z jiné stránky. A taky zjistil, že ho Draco vážně hodně vzrušuje. A tak prožil vůbec nejlepší noc ve svém životě.

„Nápodobně. Pořád čekám, kdy se probudím,“ přiznal Draco a maličko se začervenal. Včera se Harrymu v mnohém přiznal, ale ještě nějakou dobu si bude muset zvykat být sám sebou. Bez přetvářky.

Harry se vzepjal a opřel se o lokty, aby na Zmijozela dobře viděl. „Myslím, že už neprobudíš. Zůstaneš tu se mnou nejspíš navždy.“

Nikdo se neuměl radovat tak jak Potter. Bylo to nakažlivé a nedalo se tomu bránit. Stačilo, aby se na něj Nebelvír usmál a chtělo se mu taky smát. Za jediný den se smál tolik jako za posledních několik let ne. „S tím bych se mohl smířit.“ A rozhodně by s tím chtěl žít.

Než se k němu Harry naklonil a políbil, vzpomněl si na Pansy. Nešťastně zamilovanou dívku, která obětovala vlastní štěstí ve prospěch Draca. „Vážně bys měl Pansy poděkovat,“ pronesl Harry.

„Já vím,“ přikývl Draco. „Ale ty slib, že už se s ní nebudeš vsázet.“

„Ale no tak. Nakonec to přece nedopadlo tak špatně.“

„To je fakt. Nakonec to dopadlo úplně nejlíp,“ připustil Draco.


A pak žili šťastně až do smrti. No ne, fakt! Zůstali spolu až na věky věků, protože co si budeme… Harry a Draco patří k sobě. No doubt! Drarry forever, na Valentýna dvakrát.

 

7 komentářů: „Vsázet s Pansy se (ne)vyplácí

  1. Eliko píše:

    Naprosto skvělé valentýnské počtení! Moc se mi líbí jak krásně umíš vystihnout a popsat pocity (a celkově psychický stav) postavy. A to jak pozval Harry Draca do Prasinek to bylo prostě awww❤ Děkuji😊

    To se mi líbí

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s