Sagitta – 1. kapitola

maxresdefault

Předem upozorňuji, že kapitoly budou mnohem kratší než u Orionu. Na druhou stranu budou asi vycházet častěji. 😀 Teda doufám.

Už pomalu začínám tušit, o co v příběhu půjde, takže jsem nesmírně zvědavá, jestli mi to vyjde, jak si naivně představuju. Já totiž vždycky chci skončit v bodě B a skončím v bodě Z. Uvidíme…


Cítit se dobře

Jsi v pořádku?

Ptali se ho tak často, že mu podobné otázky lezly krkem. Mnohokrát měl tendence poslat je do háje, ale vždycky se jen usmál a něco uspokojivého zamumlal.

Cítil se dobře.

Nic ho nebolelo, nezaznamenal žádnou změnu. Občas se pokoušel ujistit, že sám sobě nelže. Ale tělo a vlastně i mysl se zdály netknuté. Živé a zdravé.

Naštěstí s ubíhajícím časem, den po dni, starostlivých otázek ubývalo a zvědavé pohledy upadaly. Šepot nesoucí se chodbami utichal. Dokonce ani učitelé už se na Harryho nedívali s nedůvěrou v očích a strachem, že každou vteřinou se začne svíjet v bolestivé křeči. Některé dny si opět připadal relativně normální.

Relativně. Protože na konci každého dne zůstával Vyvoleným, jehož osudem zůstávalo poražení nejmocnějšího černokněžníka na zemi. Ale když pominul věštbu a osud, všechno se zdálo v pořádku.

A cítil se dobře.

Občas se k zářivé kouli vracela Hermiona. Nedávala ji spát. Trávila mnoho času v knihovně, ale pokaždé se vracela mrzutá a vyčerpaná. Praštila učebnicemi o stůl a nemluvila. A i když ji Harry neustále nabádal, aby to nechala být, vždycky se ještě víc rozčílila.

Neuměla to nechat být. Ne, když šlo o nejlepšího přítele. Harry možná celou situaci bral na lehkou váhu, ale Hermiona… když se každé ráno probouzela, hrozně se bála, že se něco nenávratně změní.

Harry se cítil dobře, Hermiona něco takového říct nemohla.

A čas běžel. Od incidentu ve Velké síni uběhl den, týden a nakonec i měsíc. Venku se ochladilo a všichni brzy očekávali první sníh. Škola se stávala náročnější, úkolů přibývalo. Učitelé se pokoušeli studenty naučit co nejvíce, protože věřili, že každé kouzlo, každá nová vědomost by jim mohla v nadcházející válce pomoci.

Albus Brumbál brýlatého chlapce často sledoval. Nenápadně a někdy ve Velké síni při obědě i docela nápadně. Mračil se, půlměsícové brýle měl posazené na špičce nosu a v očích se mu blýskal přemýšlivý pohled. A často si vyčítal, že v ten den rychleji nezasáhl. Stál až příliš dlouho na místě, překvapený a zmatený. Nejspíš stárl a instinkty už nebyly co dřív.

Zdálo se, že se chlapci vede dobře. Často se usmíval. Především v blízkosti přátel. Pod očima se mu sice objevovaly tmavé kruhy, ale s tím se asi nedalo nic dělat. Chlapec se musel učit. Brumbál učitele schválně nabádal, aby z Harryho a ostatních studentů vyždímali co nejvíce. Připravte je! Připravte je na budoucnost.

Rád by řekl, aby se mohli chránit. Všechno to byly ještě nevinné děti, ale věděl, že by lhal. Ostatním i sám sobě. Učili je, aby v pozdějším věku bojovali. Vrásky na čele se mu vždy ještě prohloubily, když na to pomyslel.

Vždycky se vnitřně uklidnil, když Harry vstoupil do Velké síně. Ale pochybnosti ho nikdy neopustily.

Harry se ředitelovým směrem někdy díval. Pokaždé mu vystřelily koutky úst do výšky, aby dokázal, že je všechno v pořádku. Brumbál to gesto oceňoval, ale tušil, že chlapec by se klidně i přetvařoval, jen aby znovu nemusel na ošetřovnu.

Jenže se nepřetvařoval.

Harry Potter se cítil dobře.

Měl hodně učení. Rozčilovaly ho nikdy nekončící povinnosti a úkoly. Snape, který ho v hodinách neustále buzeroval a zesměšňoval. Občas padl unavený do postele, že si ani neodložil brýle. A visela nad ním nejistá budoucnost a povinnost zbavit svět zla. Ale přesto všechno – přes všechny zdrcující pocity a vyčerpání – se cítil dobře.

Když se nad tím jednou večer opravdu poctivě zamyslel, měl pocit, že možná se cítí až příliš dobře. Vzhledem k okolnostem.


Harrymu se klížily oči. Seděl v nebelvírské společenské místnosti u hořícího krbu, nohy měl stočené pod sebou a v klíně mu ležela kniha Lektvarů. Pokoušel si zapamatovat postup na přípravu Veritaséra, ale myšlenky mu neustále utíkaly k měkké posteli o patro výš.

Hermiona s Ronem už dávno spali, ale Harry kvůli famfrpálu nestíhal, proto musel úkoly dodělávat pozdě do noci. Neustále měl tendenci se na to vykašlat. Shodit učebnici na zem a odebrat se do chlapeckých ložnic. A zítřejší hodinu nějak přežít.

Stejně se Snapeovi nezavděčí. Jenže ho ještě čekalo přečíst jednu kapitolu do Přeměňování. A hodiny ukazovaly půlnoc. Chvíli odevzdaně hleděl na jednotlivá slova a pokoušel se je opakovat. Jenže brzy zjistil, že mu nic z toho v paměti nezůstalo.

A než si stihl přebrat všechna pro a proti, učebnice hodil do tašky. Padl unavený do postele a někde v hluboko v nitru cítil výčitky. Měl by si dodělat úkoly.

Ještě než usnul, slíbil sám sobě, že ráno vstane dřív. A dodělá, co dnes nestihl. S tím vědomím se mu usínalo mnohem lépe.

Ani ho však nepřekvapilo, když ho o pár hodin později vzbudil čilý Ron, s chápajícím úsměvem na tváři. Jediná možnost, jak ještě stihnout něco dodělat, bylo vzdát se snídaně. A tak nechal kamarády jít bez něj a vrátil se zpátky k učivu. A těšil se na víkend, který stráví poflakováním. Už teď si tím byl zcela jistý. I když slyšel Hermionino: „Kdyby sis práci lépe rozvrhl a nenechával to na poslední chvíli, nemusel bys to dohánět do pozdních hodin.“

Ano, znělo to logicky, ale… Harry si prostě nechtěl kazit víkend. Možná poslední slunečný, protože až příliš brzy přijde zima a sníh a už se ven moc nedostanou.

Počkal na Hermionu s Ronem před Velkou síní, aby se společně vydali na hodinu Přeměňování. Pak ho čekaly Lektvary a Bylinkářství. Zbytek dne bude nejspíše dodělávat esej pro Binnse, dvanáctistránkové pojednání a druhé vzpouře skřetů v 19. století. Jestli to stihne napsat za večer a ani jednou přitom neusnout, bude to považovat za nadlidský výkon.

Hodina Přeměňování proběhla relativně v pohodě, i když se profesorka McGonagallová netvářila právě nadšeně, když se Harrymu nepodařilo proměnit svícen v želvu, opakovaně. Jen nenápadně podotkla, že by studenti měli chodit na hodiny připravení a řádně se naučit zadané kapitoly z učebnic. Harry se jen díval do země a jednoduše předstíral, že nemluví k němu.

Nepomohlo mu v tom, že ho Hermiona drcla do ramene a pronesla: „No vidíš, co jsem říkala? Musíš si lépe rozvrhnout čas. Pomůžu ti s tím.“

Na volný víkend si sáhnout nenechá.

Ještě že Ron jen otráveně obrátil oči v sloup. Harrymu to zvedlo náladu.

V Letvarech však o relativní pohodě rozhodně mluvit nešlo.

Snape se od prvního momentu tvářil kysele a proslov na začátku hodiny, že příprava Veritaséra je nesmírně náročná a kdo ji pokazí, vyslouží si měsíc trestu, rozhodně nezněl povzbudivě. Harry se už pomalu připravoval na fakt, že následující měsíc stráví večery leštěním kotlíků. Jako by toho neměl málo.

Nejprve Nevillův lektvar zmodral, i když měl zčernat. Snape jen kroutil hlavou a mluvil o neschopném individuu, které si ani nezaslouží dýchat vzduch. Poté se z modré tekutiny začalo dýmit. Harry si ucpal nos, jak ho smrad štípal v nose. Někteří studenti vypadali, že se brzo pozvrací. Ale Snape opět jen hlasitě nadával, odebral třicet bodů a nic víc.

Když však Harryho lektvar nezčernal úplně, ale měl v sobě trochu šedivé, Snape se usmál a napařil mu trest. Nebelvír musel několikrát zhluboka vydechnout, než se uklidnil a mohl pokračovat v přípravě Veritaséra. Nespravedlivé, zatraceně nespravedlivé, opakoval si v duchu.

A pak Nevillův kotlík vybuchl.

O pět minut později většina studentů stepovala před učebnou, někteří na sobě měli zbytky lektvaru a tvářili se otráveně, zatímco Snape vevnitř zkoumal, zda nebyl lektvar nebezpečný.

Harry na sobě našel jen malý flek na oblečení, ale Rona zasáhl přímo do obličeje. Na tváři mu svítila modrá skvrna a Ron se ji snažil všemožně zbavit.

„Longbottome, ty seš neuvěřitelný břídil,“ vyštěkl Draco Malfoy znechuceně. Všichni Zmijozelové kývali do rytmu jeho slov. Neville se jen zadíval do země, rudý v obličeji. Nejspíš by se nejraději propadl přímo do země.

„Drž hubu, Malfoy. Starej se raději sám o sebe!“ vyštěkl útočně Dean Thomas. Většinou se strhla hádka mezi Dracem a Harrym, ale když Harry mlčel, opřený o stěnu a nevypadalo to, že by hodlal cokoliv říct, bránil spolužáka Dean. A Seamus ho okamžitě podpořil. Stoupl si vedle něj a výhružně si Zmijozeli měřil.

„Rád bych, ale to by mě Longbottom nesměl v každé hodině ohrožovat na životě! Myslel jsem si, že to snad ani není možné, ale seš ještě horší než Potter!“

Jakmile vytáhl Harryho jméno, všichni očekávali, že tentokrát už Harry promluví, proto se k němu obrátilo mnoho párů očí. Dokonce i Zmijozelské.

Jenže co přesně čekali, že Harry pronese?

Nakonec ty pohledy nevydržel. Zhluboka se nadechl a pokrčil rameny. „Co? Co chcete, abych řekl? Má pravdu!“

Zaslechl dramatické zalapání po dechu, zahlédl několik vyjevených a nevěřícných pohledů a všiml si Dracova nejistého těkání očima. Asi si myslel, že se jedná o nějaký dobře promyšlený plán, jak ho zesměšnit. Jenže žádná lest se za tím neskrývala. Prostě jen jednou, jedinkrát, řekl, co si doopravdy myslel.

Vždyť… Harryho lektvar trochu zešedl a dostal trest. Nevillův zmodral a dočkal se jen ubohé urážky.

„Harry, jsi v pořádku?“

Zase ta otázka. Hermiona si ho měřila zkoumavým pohledem a hledala něco, co by jí napovědělo, co se děje. Protože se něco určitě dělo. Harry nikdy nevynechal příležitost pohádat se s Malfoyem. Vždycky se ho snažila přesvědčit, aby si ho nevšímal, ale stačilo jen jedno slovo z Malfoyových úst a Nebelvír viděl rudě. Že najednou nereagoval, bylo prostě podezřelé.

„Ale no tak!“ vydechl Harry a rozhodil rukama. „Byl modrý! Úplně totálně modrý! Kouřilo se z něj! A vybuchl! Jak se mám něčeho takového zastávat? Malfoy má jednoduše pravdu, Neville je na lektvary prostě břídil.“ Otočil se na chlapce stojícího opodál, který se tvářil, že se ho nic z toho netýká. „Promiň, Neville, ale je to tak! Lektvary ti nejdou. A nemyslím si, že by se to mělo někdy změnit. Vůbec nechápu, proč je ještě studuješ.“

Asi si moc nepomohl, protože se na něj všichni z Nebelvíru dívali, jako by provedl něco zcela neomluvitelného. Parvati kroutila pohoršeně hlavou, přistoupila k Nevillovi a začala mu šeptat do ucha.

Asi poprvé v životě Malfoy netušil, co by měl říct. A Harry si toho všiml a přišlo mu to legrační. A tak se usmál, což asi neměl dělat, protože si všichni mysleli, že se směje Nevillovi. Hermiona k němu přistoupila blíž a lítostivě si ho prohlížela. „Jsi naštvaný, že jsi dostal trest a Neville ne,“ prohodila.

To taky, pomyslel si okamžitě Harry, ale nestihl nad tím víc přemýšlet, protože se otevřely dveře a vyšel Snape. Všechny si změřil podezíravým pohledem. Když zjistil, že nikdo nemetá po druhé koleji kletby, uklidnil se. „Zdá se, že Longbottomův lektvar byl zcela neškodný. Pro dnešek je to tedy konec. Pottere, nezapomeňte, že dnešním dnem vám začíná měsíční trest. Budu se na vás dnes v osm velmi těšit. A teď zmizte!“ Při posledním slově práskl dveřmi.

Studenti se začali postupně rozcházet, až zůstala chodba téměř prázdná. Téměř, protože jeden Zmijozel přistoupil k Nebelvírskému triu a s úšklebkem na tváři vypálil: „Už lituješ, jaké sis vybral přátele, Pottere?“

Existovalo mnoho způsobů, jak by mohl a především měl Harry reagovat. Jenže Harry opět udělal něco naprosto nečekaného. Neodpověděl, neobhajoval svá rozhodnutí. Prostě se jen usmál.

Usmál se.

Usmál se tak, jak se usmíval každý den u oběda. Tak, jak se usmíval na přátele. Bezelstně, pobaveně a upřímně.

A cítil se přitom dobře.

7 komentářů: „Sagitta – 1. kapitola

  1. KalamityJane píše:

    Ňuňu, ten konec byl zlatý 😀 Ráda bych věřila, že se během pár kapitol dají dohromady a za zvuků doprovodného cajdáku odkráčí ruku v ruce vstříc západu slunce. Prostě tak. bez komplikací… No nic, konec snění, je mi jasné, že je protáhneš peklem, a už se na to docela těším, hlavně když to bude prokládané takovýmito vtipnými situacemi. ♥

    To se mi líbí

  2. Sonka píše:

    No tak s Harrym je rozhodne niečo v neporiadku. Som ozaj hrozne zvedavá, čo to s ním skutočne je a aké to bude mať následky. A najviac sa nemôžem dočkať Draca s Harrym ♥ Teším sa na ďalšiu časť :))

    To se mi líbí

  3. Market píše:

    Ahoj, vypadá to na skvělou povídku už takhle na začátku, ale není se čemu divit. Píšeš vážně skvěle. Bylo by fajn, kdyby se dali brzo dohromady, ale zase by bylo mnohem lepší, kdyby to bylo to trvalo déle.
    Moc se těším na pokračování, jen tak dál.

    To se mi líbí

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s