Monoceros – 7. ročník

maxresdefault

Krásného Valentýna!

Monoceros se loučí. Byl to jen momentální nápad, ale jsem ráda, že jsem do něj šla. Zase to pro mě bylo něco nového.


14. 2. 1998

Nemyslel si, že se dočká sedmnácti let. Že přežije válku a dokonce zvítězí. Stalo se mnoho, hodně ztratil, ale vyhrál. Porazil Voldemorta a zachránil tak kouzelnický svět. Lidé ho oslavovali, ale on sám si nemyslel, že by udělal něco výjimečného. Bez blízkých, kteří stáli neochvějně při něm, by nic z toho nedokázal. A nejkrásnější pocit byl, že už na tom vůbec nezáleželo. Jedno ráno představovala válka vše, naplňovala každou jeho vteřinu. Po bitvě vstával s pocitem, že přišel vytoužený konec. Odteď už ho čekal jen obyčejný život. Obyčejný… byl to Harry Potter, pro něj obyčejnost neexistovala, ale mohl si to alespoň představovat a občas tomu věřit.

Vstoupil do komnaty a pořádně se rozhlédl. Tolik toho zde prožil, a i když do konce školy zbývalo ještě pět měsíců, tohle byl poslední Valentýn strávený v Bradavicích. Komnata pamatovala mnoho špatných chvil, kdy na sebe s Dracem štěkali a říkali si odporné věci, ale prožili zde i mnoho krásného. A Harry tak nějak cítil, že přesně to si bude pamatovat do konce života.

Přešel k sedačce a přejel po ní prstem. Když mu na něm zůstal prach, vytáhl hůlku a jedním mávnutím ji očistil. Opět vypadala jako nová.

„Vážně to nechápu. Mohli jsme Valentýna strávit prakticky kdekoliv. Komnata nejvyšší potřeby by pro nás udělala divy, ale to ne… my ho strávíme v prázdné, zatuchlé místnosti,“ brblal Zmijozel, který právě vešel do místnosti a před ním se vznášel košík s jídlem.

„Je to přece tradice,“ připomněl Harry. „A navíc je to naposledy. Za rok už tu nebudeme.“ Ale teď na to nechtěl myslet. Celý život musel plánovat, co bude. Po válce se rozhodl, že se nechce stresovat budoucností. Užíval si, kde byl teď. A s kým.

„Jestli ti na tom tak záleží, určitě můžeš ředitele požádat, aby tě sem za rok pustil. Vsadím se, že by ti tuto komnatu klidně i daroval.“ Koš s jídlem přistál na sedačce a Draco rychlým a elegantním máváním hůlky začal dávat místnost do kupy. Po chvíli vypadala přece jenom přívětivěji a obyvatelněji. Ve vzduchu se nesla příjemná svěžest. „Lepší, mnohem lepší.“

Harry vytáhl deku a rozložil ji na zem. Sedl si na ni a zády se opřel o sedačku. „Máš pravdu, nejspíš by mě sem skutečně pustil, ale co bych tu sám dělal?“

Draco nad ním chvíli zamyšleně stál, než nakonec odevzdaně vzdychl. „Fajn, pojedu s tebou, když mě tak hezky prosíš. Jeden den v roce to snad přežiju.“

Neprosil, ale přesně tohle chtěl slyšet, proto se radostně ušklíbl. Nemělo smysl mu připomínat, že v loňském roce tu trávili více než jeden den a vůbec mu to nevadilo. Beztak by nad tím jen mávl rukou a odvětil něco ve smyslu, že tehdy neměli na výběr. Teď už se přece neschovávali.

Když si Harry přitáhl košík s jídlem a otevřel, musel obrátit oči v sloup. „Když jsem řekl, abys vzal jídlo, myslel jsem k jezení.“

Draco si sedl vedle a sám zkontroloval obsah košíku. Když si všiml podivných sladkostí ve tvaru srdcí, zaškaredil se. „To mi dal ten tvůj skřítek,“ vysvětlil a vytáhl velkou tabulku čokolády, kterou tam přidal on sám.

„Není to můj skřítek. Je svobodný,“ připomněl Harry, i když vysvětlovat tohle někomu čistokrevnému se zdálo naprosto zbytečně. Ani Ron to nikdy nechápal.

„Fajn, svobodný skřítek, co je do tebe tak bláznivě zamilovaný,“ opravil se Draco. A protože byl Valentýn, a protože rád dělal Harrymu radost, a protože měl miloval romantická gesta, dal mu čokoládu, naklonil se k němu a dodal: „Rozhodně není sám.“

Harry si prohlížel Valentýnský dárek, který dostal a uvědomil si, že je to ta samá čokoláda, kterou mu dal Draco i minulý rok. Loni ji položil na opěradlo sedačky a zapomněl ji tam. Když se s Dracem pohádal a následně odešel, zůstala tam ležet.

Draco za ním tenkrát hned vyběhl. Nenechal ho ujít ani deset kroků. V ruce držel čokoládu a třásl se. Harry nerad dával ultimáta. Buď a nebo! Vyber si! Láska nikdy nemá být podmíněná, ale tenkrát cítil, že skutečně nemá jinou možnost. Ale s odstupem času poznal, že se rozhodl správně. Draco to nejspíš potřeboval.

Podával mu čokoládu a třásl se. Harry by ho nejraději objal. Uklidnil ho, utěšil. Ale nejprve potřeboval slyšet ta slova.

Tebe, vybírám si tebe. Hlavně neodcházej.

A pak už to všechno bylo bláznivé a šílené. Tajné schůzky pokaždé, když to šlo. Otázky ostatních, podezřívavé pohledy. Nachytání Snapem jednou pozdě v noci v ne zrovna nejlepší chvíli. Přiznání pravdy, obhajování jejich vztahu, konečná bitva, Voldemortova smrt… A Draco stál celou dobu po jeho boku.

Nikdo nevěřil, že zrovna mezi nimi mohl vzniknout vztah, ale Harry sám moc dobře věděl, že se to nestalo přes noc. Trvalo to dlouhé roky, spoustu hádek a situací, kdy zjišťoval, že všechno není černobílé. A Draco není jen zlomyslným spratkem.

Proud myšlenek uťaly Dracovy rty. A ruka držícího na zátylku.

Po válce mu Hermiona řekla, že to s Dracem nebude mít nikdy jednoduché. Nevysvětloval jí, jak strašně se plete, protože by to nejspíš nikdy nepochopila. Ano, na veřejnosti měl Draco tendenci se chovat povýšeně, majetnicky, urážlivě a zlomyslně, ale ve většině případů šlo jen o přetvářku. A v soukromí se vždycky choval úžasně.

A Dracovi se dostalo stejného varování. Pansy ho varovala, že s někým jako je hrdina Potter, to nikdy nebude snadné. Dva až příliš odlišné světy, které v tvrdé realitě nejspíš nepřežijí.

Zatím přežívaly až příliš dobře. Pro některé až s podivem.

„Takže… co si dáš? Dort ve tvaru srdce, sušenku ve tvaru srdce nebo tenhle ovocný košíček, co měl určitě vypadat jako srdce, ale je to spíš nepovedený ovál? Řekl bych, že se tě ten skřítek pokouší zabít na předávkování cukrem.“

S tím Harry nemohl nesouhlasit a vzal si ovocný košíček. Asi těžko by dokázal přijít na něco, co by danou situaci udělalo ještě lepší. Přimělo ho to přemýšlet nad Zrcadlem z Erisedu. Miloval rodiče a moc si je přál poznat, ale zároveň si myslel, že takhle je to správné. Nic víc a nic míň.

Ve správný čas a na správném místě.

To ho přivedlo k zajímavé otázce, na kterou v průběhu let zapomněl, ale teď mu nečekaně přišla na mysl. „Draco,“ začal a schválně se na něj celým tělem otočil, aby poznal, kdyby se pokusil lhát. Ne, že by to očekával, ale evidentně šlo o něco hodně intimního, když to tak zatvrzele skrýval. „Co jsi tenkrát v tom zrcadle viděl?“

Zmijozel ani na vteřinu nezaváhal. „Vždyť už jsem ti to přece říkal. Neviděl jsem v něm nic neobvyklého. Jen naše odrazy,“ zavrtěl Draco hlavou a přitom se zamračil. Nejspíš ani sám nevěděl, proč ho to tolik štve. Stalo se to tak dávno. Skoro měl pocit, že v jiném životě.

„Ale to přece…“ Harry to jednoduše nechápal. Nechtělo se mu věřit, že by v té době byl Draco spokojený sám se sebou a životem, který vedl. Vždyť se o tom několikrát bavili, Draco neměl příliš hezké vzpomínky na dětství a tohle prostě nedávalo smysl. „Ale jak jsi mohl vidět jenom… počkej, řekl jsi naše?“

„Jo, to jsem řekl,“ znejistěl Draco.

„Jak jako naše? Co přesně jsi v tom zrcadle viděl?“ Bylo zatraceně těžké udržet vážnou tvář, protože se mu chtělo smát.

„Merline, to je pořád dokola. Viděl jsem nás dva, jak stojíme vedle sebe a čumíme do toho podělaného zrcadla. Nic víc.“

Nic víc a přesto to stačilo. Harry na vteřinu zavřel oči. Kdyby to řekl dřív, mohlo se to všechno vyvíjet jinak, protože by pak věděl, po čem Draco touží. Nejspíš na něj Zmijozel tenkrát vůbec nemyslel v romantickém slova smyslu a možná ani nešlo konkrétně o Harryho. Podle toho, co mu Draco o sobě řekl, si myslel, že prostě jen toužil po někom, kdo by při něm stál bez ohledu na situaci.

„To zrcadlo bylo kouzelné,“ připomněl. „Ukazovalo to, co sis nejvíc přál. Takže žádné odrazy, především ne můj.“

Dracův obličej se stáhl překvapením. „Počkej, to znamená, že…“ Připadal si najednou dost odhalený. I když nejspíš o nic nešlo, zastyděl se. Že už tenkrát byl tak čitelný a zranitelný. Ale Harry ho nenechal stydět se dlouho.

„Kéž bych to věděl dřív,“ zašeptal a sedl si blíž, tak aby se každou částečkou Draca dotýkal.

„Nejspíš by to stejně nic nezměnilo,“ připustil Draco a jednou rukou Nebelvíra objal. Byl tenkrát tak strašně tvrdohlavý a zatvrzelý. Za každou cenu si nic nepřipouštět, předstírat sám před sebou i celým světem.

Harry se jen ušklíbl, protože už myslel na něco jiného. Vymanil se z objetí a sedl si obkročmo na Draca. Položil mu ruce na ramena a zadíval se mu do očí. Šedých a důvěrně známých. Draco se zrovna usmíval, jeden koutek měl výš než druhý. Harry ten úsměv miloval, i když byl skrz naskrz zmijozelský. Stejně tak Draco miloval, když se Harry smál celým tělem, což prostě patřilo k Nebelvíru.

Stačilo, aby se jen dotkli rty, pootevřeli ústa, spojili se jazyky a všechno ostatní šlo stranou.

Z postupného líbání se dostávali, přes vzájemné dotýkání každé částečky kůže, hlazení těla až k samotnému milování. I když se už důvěrně znali, Harrymu to částečně připomnělo jejich poprvé. V jistém ohledu nejisté a pomalé, ale o to krásnější. Draco ho pevně držel, jakoby se bál, že by mohl ztratit. Líbal ho na krku, hrudníku, do vlasů. Všude, kam dosáhl. A Harry mu se stejnou něhou oplácel.

Usnuli v objetí. Stejně jako včera. A zítra.


Poslední kapitola prostě nemohla být dramatická. Je Valentýn a tak jen kýčovitá romantika. A to jsem se musela hodně krotit. 🙂

10 komentářů: „Monoceros – 7. ročník

  1. Sonka píše:

    Teraz som dlhý dobu nemala veľmi čas na čítanie, no hneď ako som si ho v túto neskorú nedeľnú hodinu našla, namierila som na moju obľúbenú stránku a objavila som tu novú poviedku, ktorá ma nesmierne potešila. Hneď som sa do nej vrhla a opäť raz žasnem. Skrátka tvoj štýl písania mi ohromne sedí, tak ako aj v ostatných tvojich príbehoch i v tomto si zanechala svoj neodmysliteľný podpis a emóciu, ktorá je v tvojich dielach taká výnimočná. Bol to nádherný príbeh, páčil sa mi ten pomalý progres v ich vzťahu – tak jemný a nepatrný, zakaždým som sa tešila, v akej situácii sa ocitnú v ďalšom školskom roku. Úžasný nápad a uspokojivý koniec. Ďakujem ti za ďalší kúsok z tvojej famóznej tvorby. Drarry forever :))

    To se mi líbí

  2. vRxx píše:

    Všechny tvé povídky jsem přečetla, dá se říct, opravdu jedním dechem, není co bych vytkla, jsou opravdu suprovní a skvělé… Přiznám se, že než jsem narazila na tvé povídky, nebyla jsem úplně fanda páru Draca a Harryho, ale přesvědčila jsi mě 😀 Ti dva patří jednoznačně k sobě… 🙂
    Konkrétně tato povídka je opravdu moje srdcovka. Už jsem se k ní vrátila asi třikrát od té doby co jsem si četla poprvé (což je sotva měsíc nebo dva zpátky 😀 ) Vlastně nedokážu ani říct proč, ale opravdu mě chytila za srdce.
    Už jsem ti to kdysi napsala, ale chvály není nikdy dost. Máš opravdu bezvadný styl psaní, příběhy mají zápletku, myšlenku, postavy výborně vyobrazené, nechybí humor ani emoce, zkrátka výborně… Moc Ti děkuji 🙂

    Zajímalo by mě jestli ještě někdy tvoříš ve světa HP?

    To se mi líbí

    • tyrahawking píše:

      Ahoj, moc děkuju za komentář. Je skvělé, že moje drarry povídky si i po tolik a letech pořád nachází nějaké čtenáře, kteří si jejich čtení užívají. Když jsem je začínala psát, byla to spíš taková legrace, ale teď se k ním často vracím a je to šílená nostalgie. 🙂
      Teď už drarry vůbec nepíšu. Chtěla jsem, dokonce jsem si jednou sedla, že něco zkusím, ale nakonec z toho nic nebylo. Jsem teď spíš na originálky, ty píšu hodně (zde: szabi.cz), ale HP svět už si užívám pouze jako čtenář.
      Ještě jednou moc děkuju.

      To se mi líbí

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s