Orion – 6. kapitola

maxresdefaultTak je to tady, další kapitola. Tentokrát je trochu kratší, a to z toho důvodu, že jsem se nakonec rozhodla jednu dějovou linku zcela vypustit. Už od začátku jsem si s ní nebyla příliš jistá a i během psaní jsem s ní nikdy nebyla spokojená. Takže tam prostě nebude. Tím se ovšem kapitola zkrátila. Nemějte ale strach, nepoznáte, že něco chybí, protože do teď tam o ní nebyla ani zmínka. Takže jakoby nikdy ani nebyla. 😀

Příští kapitola bude zase někdy v průběhu dalšího týdne a tentokrát se konečně plně dozvíme, co se to tam Harry s Voldemortem vlastně dohodli.


Smutek

Nemluvil. A to nebylo dobré znamení.

Draco jej ostřížím zrakem sledovat. Nebylo to ani zdaleka jako tenkrát, když se Harry propadl do skutečné deprese, ale i tak měl Zmijozelský chlapec nervy na pochodu. Hlídal ho na každém kroku, neustále se jej snažil probrat z apatie a odvést myšlenky jinam. Daleko od světa a budoucnosti, která pro ně nechystala nic hezkého.

Bál se, protože zeleň v Harryho očích postupně ztrácela barvu a především lesk. Minutu od minuty reagoval méně, až si Draco někdy všiml, že se plně nechal pohltit smutkem a strachem. Nedivil se mu. Dopis, který Harry dostal, byl jak kudla přímo do srdce. Pán Zla přesně věděl, co má napsat, aby způsobil co největší škody. Vždycky uměl ublížit všemi možnými způsoby. A oba chlapci věděli, že se nejedná pouze o plané výhružky. Tím to bylo ještě těžší.

Harry se bál, protože nevěřil, že skutečně dokáže válku vyhrát. Ale nebyla to smrt, co ho každou noc děsilo hrůzou. Vlastně si už mnohokrát přál zemřít. Pak by bylo všechno mnohem snazší. Jenže než se svět dočká míru, čekalo ho ještě mnoho útrap a strádání. Věděl, že ať už bude budoucnost jakákoliv, i když se situace vyvine tím nejlepším způsobem, stejně ještě minimálně měsíc stráví na Manoru. Dohoda je dohoda a Harry ji bude muset dodržet. A Draco sám věděl, že tentokrát se už Voldemort nebude držet při zemi, protože mu půjde o všechno.

Kdyby existovala nějaká možnost, jak to změnit, Draco by to udělal. Ale netušil jak. V září bylo všechno tak vzdálené, že si s tím hlavu nelámali. Byli prostě rádi, že přežili. Čas ale velmi rychle plynul a po Silvestru se další prázdniny zdály až příliš blízko.

Prvních pár dní po Vánocích bylo nejhorších. Pak se však strach přetransformoval na pouhý smutek a s tím už si Draco tak nějak uměl poradit. Nebo se o to alespoň snažil.

„Musíš začít pořádně jíst,“ pronesl Draco, který seděl naproti Harrymu. Schovaní před zraky zvědavých v jednou zapadlém výklenku. Venku zrovna chumelilo a dole na pozemcích viděli nadšené studenty, kteří se koulovali. Jenže Harry neměl na zábavu ani pomyšlení.

„Přestaň. Nejsi moje matka!“ vyštěkl Nebelvír, ale ihned se cítil provinile, že zvýšil hlas. Jen jeden člověk si nezasloužil, aby si na něm Harry po tom všem vyléval zlost.

Draco sevřel ruce v pěst. Pokoušel se v duchu napočítat do deseti, jak ho učila matka, ale tentokrát to nepomohlo. „Máš pravdu. V současné době jsem mnohem víc. A říkám, že takhle už to dál nejde.“

Podíval se do šedých očí a nedokázal se na ně zlobit a už vůbec ne se s Dracem hádat. Byl to jediné, co v jeho životě ještě mělo nějaký smysl. „Promiň,“ sklopil Harry zrak a prohlédl si své ruce, ale stejně jako všechno ostatní, i ruce mu připomínaly nehezkou dobu. Vytrhané nehty, zlomené prsty, zakrvácené dlaně. „Chovám se, jak pitomec. Celou dobu jsem přece věděl, co mě čeká. Nevím, proč mě to teď tak vzalo. Já jen, že… tak strašně rychle to letí. Teď jsme opustili Manor a najednou už je po Vánocích a pak, pak…“ Zlomil se mu hlas. Složil si hlavu do dlaní, jakoby se snažil schovat před celým světem.

„Já vím,“ přikývl Draco a přisunul se blíž k Harrymu. Nemělo smysl si něco nalhávat. To nejtěžší je ještě čekalo, ale ať už to dopadne jakkoliv, projdou si tím spolu. To už se jednou dohodli. „Nějak se to zvládne.“

„Draco, já…“ začal. Musel mu to říct, protože chtěl, aby druhý chlapec věděl, že pro něj může existovat ještě jiná cesta. „Nemusíš to dělat. Nemusíš mě následovat. Já to asi nepřežiju, ale ty klidně můžeš. Vím, že by tě to bolelo, ale časem by to bylo lepší. Mohl by sis najít ženu a mít děti a spokojený život.“

Zmijozel si přítele chvíli beze slova prohlížel, jakoby nad tím návrhem skutečně přemýšlel. Ve skutečnosti se jen snažil vymyslet odpověď, která by Harrymu stačila, aby se o podobném tématu už nikdy nemuseli bavit. Aby Nebelvír jednou provždy pochopil, že pro něj navždy není jen planým slibem. „Děti? Já?“ zeptal se nejprve výsměšně. „Že bych si jako pořídil dědice a dal mu pitomé jméno, jenom proto, aby se hodilo do rodinného rodokmene?“

„Mluvím vážně,“ protočil Harry oči, když viděl, že se z toho blonďák snaží vykroutit.

„To já taky,“ mávl Draco rukou, ale pak doopravdy zvážněl. „Poslouchej, Pottere, tohle jsme už probírali. Slíbili jsme si, že ať se stane cokoliv, nic a nikdo nás nerozdělí. A já tem slib hodlám splnit, protože kromě tebe stejně nic nemám a vlastně ani mít nechci. A pokud to znamená smrt, pak jsem s tím v pohodě. Nevadí mi to.“

„Seš blázen. Víš to, že ano?“ vydechl Harry, ale slabě se usmál. I když měl pocit, že se mu srdce každou chvíli rozpadne na milion kousků. Ale už kvůli Dracovi se musel snažit, naučit se těch posledních pár měsíců bojovat.

Harry se nechal obejmout, a když ucítil ruku ve vlasech, opřel se o Dracovo rameno, zatímco se nesnažil počítat. Počítat měsíce a dny. Hodiny a minuty. Nenáviděl čas, protože to byla jen další zatracená věc, kterou nedokázal ovlivnit.

„Blázen do tebe. A z tebe,“ pronesl Draco a sevřel Harryho pevněji. Nemyslel si, že by se to od teď zlepšilo, protože Harry nikdy neuměl nechat věci být. Ale doufal, že se mu alespoň podaří odvést myšlenky jinam. Už odmalička ho učili, že nejsilnější emocí docela snadno může být nenávist. A Draco toho hodlal využít, protože nenávist klidně mohla přehlušit smutek.

„Otec psal, že už brzo sežene poslední přísady, které potřebujeme,“ připomněl Draco, i když Harry o této skutečnosti dávno věděl. Jenže všechno se nyní zdálo lepší než ticho, které nabádalo ke špatným myšlenkám.

„Kdy myslíš, že bude lektvar hotový?“ zareagoval Harry a v očích se mu mihly jiskřičky. Draco je viděl a měl z nich radost.

„Těžko říct. Když by je poslal ještě tento týden, tak někdy koncem měsíce. Možná na začátku února. A pak konečně sklapne past,“ usmál se Draco a potěšeně mlaskl. Často přemýšlel, kdo je tím hledaným zrádcem, ale nikdy nedošel k žádnému rozhodnutí. Všichni v Nebelvíru se na první pohled zdáli nevinní. Tak oddaní Světlé straně. Představa, že se mezi nimi skrývá zrádce, který Harryho prodal Voldemortovi, byla nepředstavitelná. A přesto pravdivá.

„Zabiju ho,“ zašeptal Harry slabě, ale o to to bylo děsivější. Draco netušil, co na to říct, protože sám si přál, aby zrádce chcípl strašlivou a bolestivou smrtí, jenže zároveň nechtěl, aby se v průběhu pomsty Harry úplně rozložil. Bez ohledu na věštbu, z Harryho nikdy nebude chladnokrevný vrah. Ale zabít ze strachu? To bylo něco jiného. A výčitky přijdou tak jako tak.

„A co když to bude někdo blízký?“ Určitě ne Grangerová a určitě ne Weasley. I když je nesnášel, oni by to neudělali. Jenže co ti další?

Harry vzhlédl k šedým očím. Neodpověděl, protože odpověď byla více než jasná. Stačilo si vzpomenout na prázdniny a veškeré milosrdenství šlo stranou. Nedokázali by odpustit, protože některé věci se nedají zapomenout. A tohle… ať už byl zrádcem kdokoliv, Harry s Dracem byli rozhodnuti se pomstít za každou cenu.


Hermiona si toho všimla téměř okamžitě. Když ho poprvé po Vánocích spatřila, věděla, že je něco špatně. Znala Harryho od jedenácti let a prožila s ním většinu krizí, které je za ta léta potkaly. Proto viděla, že se většinu doby příliš neusmívá, dokonce toho ani moc nenamluvil. Což bylo zvláštní, vzhledem k tomu, že dřív s Dracem mluvil pořád. Teď vedle něj Zmijozelský chlapec seděl a tvářil se divně. Pokoušel se prolomit ticho, to bylo zřejmé, ale Harry na to nereagoval.

Harry se nebelvírské koleji velkým obloukem vyhýbal. Úplně se odtrhl od svých kamarádů a všechen čas trávil s Malfoyem. A Malfoy k němu nikoho nepouštěl. Byl jako neprostupná zeď, která se nedá přelézt ani obejít. Jenže Hermiona se s něčím podobným nehodlala srovnat. Proto, když je uviděla sedět ve výklenku, zamířila k nim.

Neslyšela, o čem se spolu bavili, protože jakmile se přiblížila, chlapci zmlkli. Harry od ní okamžitě odvrátil zrak a zadíval se z okna, jakoby tam bylo něco velmi zajímavého. Ale Malfoy vyskočil na nohy a stoupl si před Harryho. Zeď.

„Co chceš?“ vyhrkl okamžitě a ruce si složil na hrudi. Ukázal jí, že se obejde i bez hůlky.

„Co je s ním?“ ukázala na Harryho. Neskrývala strach, který jí koloval v žilách. Vždycky se o Harryho bála, poprvé měla pocit, že mu nedokáže pomoci. Chtěla tu být pro něj, ale on ji nechtěl.

Draco se na chvíli zasekl. Byla to jen vteřina, ale Hermiona si toho všimla a uvědomila si, že není jediná, kdo se bojí. Kdo neví, jak pomoci. „Nic, co by tě mělo zajímat.“

„Ale mě to zajímá!“ vykřikla a pokusila se otravného Malfoye obejít. Jenže ji nenechal. Opět ji zatarasil cestu a vypadalo to, že pokud to zkusí znovu, zaútočí. Uvažovala, jestli by si dovolil napadnout ji fyzicky. Uhodil by ji? A zabránil by tomu Harry? Cítila, že jednotlivé odpovědi by se jí nemusely líbit, proto se rozhodla o krok ustoupit. Mluvila však dál.

„Něco s ním evidentně je. Stalo se něco? Řekni mi to,“ pokoušela se zjistit, proč Harry ztratil zájem.

„Opakuju, že to není tvoje starost,“ odsekl Zmijozel, ale na vteřinu se na Harryho otočil. Vypadalo to, že se Harry nehodlá nijak zapojovat. Jakoby tam v tu chvíli ani nebyl.

„Přestaň! Chci ti jen pomoct. Znám Harryho už nějakou dobu a občas mívá tendence se trápit kvůli věcem, které nemůže ovlivnit. A v takových chvílích potřebuje kolem sebe své nejbližší.“ Nic horšího říct nemohla. Draco už od samého počátku bojoval s pocitem, že si někteří lidé budou naivně myslet, že znají Harryho lépe. A ještě navíc budou věřit, že jsou pro Nebelvíra důležitější než on.

„Nepotřebuju pomoc od mudlovské šmejdky! Já jsem jeho nejbližší a nikoho jiného u sebe nechce!“ vřískla Malfoy rudý v obličeji. Spustil ruce podél těla a sevřel dlaně v pěst. Musel se ovládat, aby nevytáhl hůlku. Otravná Grangerová ho vždycky dokázala vytočit k nepříčetnosti.

Hermiona vyčerpaně vzdychla. Věděla, že to nebude lehké, že se Malfoy bude bránit, protože některé zvyky až příliš srostou s povahou. Vždycky pro něj bude jen mudlorozená. Ale tentokrát se nehodlala nechat odradit. Pokud neexistovala jiná cesta k Harrymu než přes Draca, musela se prostě jen víc snažit. „Tímhle přístupem mu nepomůžeš,“ mluvila klidně.

„Vypadni, Grangerová. Vážně na tebe nemám náladu.“

Harry zamrkal a odvrátil se od okna. Na vteřinu se tvářil jako by to byl zase starý Harry. Plný emocí a pocitů a ne jen prázdná schránka. Postavil se vedle Draca, až příliš blízko než, aby to vypadalo, že se na Draca zlobí. Ale na tom přece nebylo nic divného, Hermiona věděla, že by si Zmijozel mohl říct prakticky cokoliv a Harry by ho nezastavil. Někdy si nebyla ani jistá, zda by ji bránil, kdyby na ni Malfoy zaútočil. Malfoy se pro něj stal alfou a omegou veškerého bytí a všechno ostatní šlo stranou.

„Všechno je v pohodě, Hermiono,“ řekl odměřeně. Ještě pořád se na ni zlobil kvůli všemu, co mu před Vánocemi řekla. „Draco má pravdu. Nepotřebuju znovu slyšet, jak špatný náš vztah je, takže raději běž.“

„Harry, mrzí mě, že jsem to řekla.“

„Mrzí,“ zopakoval Harry a zamračil se. „Opakovaně jsem tě prosil, abys mě a Draca přijala. Ale tys místo toho neustále jen hledala způsob, jak nás odloučit.“ Štvala ho s rozumnými argumenty a starostlivým pohledem. Jakoby si snad myslela, že ví všechno na světě. Ale i když pročetla všechny knihy v knihovně, některé věci stejně nechápala.

Harry si sebral věci a nechal ji stát uprostřed chodby. Ještě než ho Draco následoval, ušklíbl se na Hermionu. „Co jsem říkal? Nepotřebuje tě.“

„Možná, ale stejně si myslím, že by se ti hodila pomoc. Nemůžeš být na to sám,“ odsekla nazpátek.

„Tohle je pořád dokola. Kdy konečně pochopíš, že tě tu nikdo nechce? Navíc, pokud náhodou nevíš, jak zrušit neporušitelný slib, pak jsi stejně zbytečná.“ Neměl v plánu tohle všechno říct, ale nějak se nedokázal zastavit. Znovu ho krutá pravda zabolela až příliš bolestivě. Cesta ven není. I když se ji kdysi zoufale snažil najít.

„Počkej,“ zakřičela na něj Hermiona. „Neporušitelný slib?“

„Ano, Grangerová. Neporušitelný slib. Našla si snad v některých těch tvých zaprášených knihách způsob, jak ho porušit, aniž by tě to stálo život?“ I když tomu nevěřil, srdce se mu stejně zastavilo. Nedokázal se zbavit naděje ani v těch nejbezradnějších momentech.

„Ne to ne,“ přiznala dívka a zakroutila hlavou. Avšak než stihl Draco odejít, řekla ještě: „Ale každé kouzlo se dá zrušit nebo napravit.“

Na povrchu bezvýznamná slova. Draco měl pocit, že něco takového by řekl člověku, kdyby se ho pokoušel uklidnit planými slovy. Ale mohl si dovolit to ignorovat? „Jak to myslíš,“ vypálil.

„Je to nejstarší pravidlo magie. Žádné kouzlo není nejmocnější. Vždycky se dá nějakým způsobem obejít.“ Když pominul fakt, že jej poučovala mudlovská šmejdka, znělo to logicky. „Dokonce i Avada,“ mrkla na něj, skoro jakoby se jednalo o nějaký vtip pro zasvěcené.

Draco se tomu ale rozhodně nehodlal smát. Přesto nad tím uvažoval. „To je sice všechno moc hezké, ale výsledek je pořád stejný. Ani jeden z nás nevíme, co s tím,“ rozhodil nakonec rukama.

„My možná ne, ale někdo by to vědět mohl,“ pokusila se navrhnout další možnost. Nebyla hloupá, věděla, že neporušitelný slib se bezprostředně týká Harryho. Z toho důvodu byla odhodlaná najít řešení za každou cenu.

„Jestli myslíš Brumbála, tak Harry s ním o tom mluvit nechce.“ Zatracený Brumbál. Beztak to byla všechno jeho chyba. Nezabezpečil hrad, neochránil Harryho, i když to byl jeho prvořadý úkol.

„Mohlo by to ale Harryho zachránit.“

Draco se okamžitě naštval, protože to sám moc dobře věděl. Že za Brumbálem jít nechtěl, neznamenalo, že nad tím nikdy neuvažoval, jenže Harry byl v tomhle neoblomný. Musel by jít za ředitelem za jeho zády. Pro přechytralou Grangerovou by to možná nebyla žádná překážka, ale Harry s Dracem si slíbili, že se nikdy nezradí. Že je nic nerozdělí, že mezi nimi nesmí existovat tajemství. A už jen z toho, že nad tím Draco uvažoval, měl pocit, že svého přítele zrazuje. Ale na druhé straně ležela Harryho možná záchrana. Nestálo to za to? Jenže pokud by Harry zemřel, Draco by jej dokázal následovat, ale když mu Harry přestane věřit, nejspíš už ho zpátky nezíská.


Buď jako buď Grangerová mu nasadila brouka do hlavy, čehož si Harry okamžitě všiml. Nejprve to nechal být, ale když večer leželi v posteli, zeptal se. Draco si zrovna vypracovával úkol do Věštění z čísel, když se k němu Harry obrátil.

„Takže co se přesně děje?“

„Jak to myslíš?“ Zmijozel měl pocit, že se poslední dobou neustále jen ptají jeden druhého, co je trápí.

„Ty víš, jak to myslím. Od Vánoc ses mě snažil každou vteřinu rozveselit a teď najednou mlčíš. Řekla ti Hermiona něco?“ Věděl přesně, kdy ta změna nastala.

Uměl lhát dobře, ale jemu lhát nedokázal. Nebo možná nechtěl. „Mluvili jsme spolu o neporušitelném slibu,“ přiznal, ale když viděl, že Harry rudne vzteky, rychle dodal. „Nic jsem jí neřekl. Jen jsem se ptal, jestli jde zrušit.“

Harry se svalil do postele a zíral na zelené závěsy kolem postele. Kolikrát tohle budou muset ještě řešit, než se konečně smíří? „A co ti řekla, že existuje jednoduché kouzlo, které nezabere víc než pět minut a neslyšeli jsme o něm, protože jsme v hodinách nedávali dostatečně pozor?“

Draco naštvaně kopl do učebnice Věštění, která spadla na zem a zaduněla. „Snažím se ti jen pomoct.“

„Ale tohle nepomáhá. Jenom mi to neustále připomíná, co přijde. Chci na to nemyslet, ale když to neustále vytahuješ, musím na to myslet neustále,“ vysvětloval Harry, ale nebyl si jistý, jestli to Draco pochopí. Nepochopil to už tolikrát. Nemyslel si, že by to teď a tady mohl změnit.

„Jenže Grangerová si myslí, že každé kouzlo se dá nějak zrušit. Prej je to základní podstata magie nebo co,“ bránil se Draco, který doufal, že tím Harryho obměkčí. Pokud uvidí, že se nehnal jen za prázdnými a bezvýznamnými duchy.

„Hermiona vždycky přijde s něčím podobným. To ale na situaci nic nemění. Stejně nic nevíme,“ rozčiloval se Harry.

„My ne, ale Brumbál by mohl. Třeba by nám pomohl. Třeba skutečně ví, jak z toho ven. Nemusel by ses na Manor vracet. Mohl bys být svobodný. My bychom mohli být svobodní.“

Už od první chvíle, kdy se Draco o neporušitelném slibu dozvěděl, se snažil najít způsob, jak ho zrušit. A nehodlal s tím přestat, ani když by ho Harry prosil o opak. Nešlo to. Musel ho zachránit.

„Ale ty jsi svobodný!“ rozkřikl se Harry, který už to nemohl vydržet. Sedl si naproti Dracovi, ale musel se hodně ovládat, aby nevyskočil na nohy a nezačal chodit po místnosti.

„Co tím chceš říct? Myslel jsem, že v tom jsme spolu,“ připomněl Draco.

„Draco, bože, je to můj slib. Já zemřu, když se to všechno podělá. Ty nemusíš. Nevyžaduju, aby ses kvůli mně vzdával života. Teď mě dobře poslouchej, vím, o co se snažíš. Chceš mě zachránit a představuješ si pro nás dva úžasnou budoucnost. Rozumím ti, ale copak vážně věříš, že po tom všem na nás čeká něco hezkého? Oba víme, že to nepřežiju. Byl jsem blázen, když jsem věřil něčemu jinému. Ale víš co? Nevadí mi to. Nebojím se smrti. Vlastně se na ni docela těším. Po tom všem utrpení to bude jako vysvobození. Ale bojím se bolesti a ty to víš. Bojím se toho, co mi ještě Ty-víš-kdo může udělat. Že mě zase zlomí. Když to půjde dobře, tak to bude jen měsíc na Manoru, to zvládnu. Ale dovedeš si představit, co by se stalo, kdyby se nám podařilo zrušit neporušitelný slib? Zlomilo by to i jeho neporušitelný slib a pak by se nemusel držet zpátky. Mohl by si se mnou dělat, co by chtěl. A jak dlouho by chtěl. A neříkej mi, že bys nedovolil, aby se ke mně znovu dostal, protože ani Brumbál mě neochránil. Dřív nebo později by mě opět našel.

Vím, že jsem teď poslední dobou byl trochu mimo, ale odteď budu v pořádku. Slibuju. Užijeme si poslední měsíce a pak se vrátíme na Manor a já udělám všechno proto, abych ho porazil. Když se mi to nepodaří, bude jen na tobě, jestli se mě rozhodneš následovat, nebo se pokusíš žít. Nebude mi vadit ani jedna možnost.“

Po celou dobu ho Draco pozorně poslouchal. Když však Harry skončil, Draco se netvářil nadšeně. „To byl krásný proslov, Harry,“ pronesl jízlivě. „Zítra půjdu za Brumbálem. Ať se ti to líbí nebo ne!“

„Tos mě teď neposlouchal?“ vyštěkl Harry a sevřel ruce v pěst. Měl pocit, že ho chce Draco vyprovokovat, ale netušil proč. A co by z toho měl.

„Poslouchal, ale nevěřím ti ani slovo! Kdybys tak strašně toužil po smrti a bál se bolesti, tak bys vylezl na astronomickou věž a prostě skočil, nebo něco podobného. Ale ty v hloubi duše pořád věříš, že bys třeba mohl Pána Zla porazit, i když to nechceš říct nahlas. Ty chceš žít, jen se to bojíš přiznat.“

Harry si odfrkl, ale okamžitě pak znovu zaútočil. „Já jsem zapomněl, že mě vlastně znáš líp, než se znám já, že ano? Vždyť ti přece patřím, tak k tomu asi nemám co říct, že?“

Oba se propalovali pohledem a čekali, kdo uhne jako první. „Přesně tak. Patříš mi, takže spolu hezky vymyslíme, jak tě zachránit.“

„Jdi do prdele Draco! Mám tě plné zuby. Dělej si, co chceš, ale se mnou rozhodně nepočítej. Můj plán znáš.“ Harry sebral všechny věci a přehodil přes sebe plášť. Draco na to nic neříkal, nechal ho jít. Teď by stejně nemělo cenu ho zastavovat, na to byl až příliš rozčilený. Místo toho slyšel, jak práskly dveře, a Harry v podstatě vyletěl z místnosti. Ještě nikdy si nic podobného neřekli. Tedy od Harryho posledních narozenin, ale na druhou stranu jednou to přijít muselo.

Draco se svalil do postele a bezvládně ležel. Nenašel sílu se přikrýt ani si uklidit učení, které nechal v nohách postele. Mozek mu přestal fungovat. Pohádal se s Harrym. Nic jiného ho nezajímalo. A večer postupně přešel v noc a stejně nemohl spát. Slyšel, jak se Goyle v posteli převaluje a Nott něco vykřikl ze spaní. Pokoušel se usnout, ale nedokázal to. Neuměl spát v prázdné posteli, když na sobě necítil přilepeného Nebelvíra.

Že si Harry přeje umřít, věděl. Věděl to už od chvíle, kdy si jednou Harry upřeně prohlížel doušek živé smrti. Ještě ho čekalo dlouhé léčení a zelenooký chlapec si velmi dobře uvědomoval, že se ocitl v bezvýchodné situaci. A smrt se mu zdála jako vysvobození. Mluvil tak o ní. Jako o vítězství. Tenkrát mu to Draco vymluvil, ale nápad už byl na světě. Jenže Harry je Nebelvír. Bojoval, jak to jen šlo, aby zachránil ty, na kterých mu záleží. Ale co pak? Co až je zachrání?

Možná by vážně bylo lepší prostě jen umřít, napadlo Draca.

Kvůli divokým myšlenkám nakonec ani neslyšel, když do místnosti někdo vstoupil. Harry přešel k posteli a beze slova si lehl. Poznal, že se na něj Draco upřeně dívá a pohled mu opětoval. Pak si přilehl, co nejblíže to šlo a nechal se Zmijozelem obejmout. Zabořil hlavu do jeho hrudníku a vyčerpaně vzdychl. „Promiň,“ zašeptal.

Draco si ho při těch slovech ještě víc přitáhl. „Jsme idioti,“ pronesl odevzdaně. „Oba dva.“

„Draco, já nevím, co budeme dělat,“ přiznal popravdě Harry. Budoucnost se mu ještě nikdy nezdála tak děsivá.

„Ty nebudeš dělat nic. Já zítra zajdu za Brumbálem a všechno mu řeknu. Uvidíme, jestli nám bude moct pomoci. A podle toho se pak uvidí.“

Harrymu se ten nápad příliš nelíbil, ale rozhodl se to zkusit. Měl teď hodně času na přemýšlení a možná měl Draco přece jen pravdu. Třeba si vážně nepřál umřít.


Zelené oči, prázdné. Zelené a prázdné. Zdávalo se mu o nich každou zatracenou noc. Slyšel ho křičet. Prosit. Sedával v rohu pokoje a zakrýval si rukou uši, aby neslyšel. I když to nepomáhalo. Nemohl ani vytáhnout hůlku a očarovat pokoj, aby měl konečně klid. Nemohl nic, jen přihlížet a poslouchat.

Vyhýbal se přízemí. Nechtěl vidět zničené tělo, které tolik dlouhých let nenáviděl, a kterému mnohokrát přál utrpení. Jenže si uvědomil, že to možná nikdy nemyslel doopravdy. Tohle jsem nechtěl. Tohle ne…

Jednou v noci, v absolutním tichu, to nevydržel. S bosýma nohama sešel po schodech. Téměř nedýchal. Měl strach, že potká Pána Zla. Co by mu řekl? Že nemůže spát, protože ho zelené oči nechtějí nechat? Že nedokáže snést utrpení, kterému je Pott… chlapec vystaven?

Jsem slabý. Už to nechci poslouchat. Jak křičí bolestí.

Tu noc byl Harry při vědomí. Oči otevřené dokořán. Něco si šeptal, ale Dracovi dlouho trvalo, než pochopil, že se modlí. Modlil se, zatímco měl na obličeji zaschlou krev. Páchl. A dýchal přerývaně. 

Draco k němu nešel, Pán Zla to zakázal. Stál až u schodů, přesto se na sebe podívali. Šedé oči a zelené. Tak prázdné.

Popraskané rty nepřestaly šeptat, dál prosily Boha, aby je zbavil utrpení. Draca to rozčílilo. Proč sakra nepřestal? Udělal krok blíž. Všiml si, jak je tělo zkroucené v podivné a nepřirozené poloze. Zlomená noha.

Uvědomil si, že na něčem stojí. Nehet. Bože, já stojím na krvavém nehtu.

Rozběhl se do pokoje, kde si zuřivě drhl patu, až si sedral kůži. Ani pak nepřestal. Přál by si, aby si mohl z hlavy vydrápat vzpomínky. Aby si pamatoval, jak se na něj kdysi zelené oči dívaly plné nenávisti. Aby zase patřily jeho nepříteli, kterého pět let potkával ve škole. Neměl být tady, u něj doma. To bylo špatně. Neměl ho vidět v kaluži krve a neměl stoupat na jeho nehet. Tohle prostě ne.

Zvrácený. Říkali to o něm už od útlého dětství. Váš syn, Draco, je tak trochu zvrácený. V čistokrevných rodinách je to vlastně pochvala. Lucius se vždycky tvářil pyšně, jakoby zvrácenost byla něčím chvályhodným.

Ale ne tak zvrácený. Ne tak zkažený, aby si užíval pohled na umírající duši. Protože to prázdné zelené oči znamenaly. Tělo krvácelo, možná taky chablo, ale duše už nejspíš byla dávno pryč. Nevěděl.

Chtěl, aby to skončilo.

A ono to skončilo. Jednoho rána ho neprobudil křik. Nejprve mu trvalo pár minut, než si to uvědomil. Zůstal ležet přitisknutý na polštář a pokoušel se pochopit, že se ocitl ve světě, kde Harry Potter už není. Ale mýlil se. Za pár minut za ním přišel Pán Zla. Nežádal, rozkazoval.

Pomalu přistupoval k tělu. Všiml si kapiček krve na zdi. Chlapec se na něj už nepodíval, oči měl pevně zavřené. V tu chvíli nemyslel na Vyvoleného chlapce, myslel sám na sebe, protože si byl jistý, že tohle tělo nedokáže zachránit. Pán Zla mu dal jasně najevo, že neúspěch netoleruje.

Bylo to vlastně poetické. Svým šíleným způsobem. Nevadilo mu, že zemře, přál si to přece už několik dní.  Jenže nikdy nečekal, že to bude kvůli Potterovi. Protože ho nezachrání.

Naklonil se k němu, pomalu a opatrně, aby se nedotkl odporné krve. Ještě ne. „Je mi to líto,“ šeptal. I když ho nikdo neslyšel. Měl jen nutkavý pocit říct to nahlas. Ne tak zvrácený. A ne tak špatný.

Ještě nikdy se tak nebál. Ještě nikdy tak úpěnlivě nebojoval. Ještě nikdy mu tolik nezáleželo na tom, aby uspěl.

2 komentáře: „Orion – 6. kapitola

  1. Sonka píše:

    Hurá, na túto kapitolu som sa veľmi tešila a nesklamala 🙂 Predpokladala som, že medzi sebou Voldy a Harry uzavreli Neporušiteľnú, no som zvedavá, čo bolo jej obsahom a či bude Dumbledore schopný Harrymu nejako pomôcť. Ďakujem ti za ďalší kúsok tohto krásneho príbehu. Teším sa na pokračovanie 🙂

    To se mi líbí

  2. Vai píše:

    juj to zní strašně, oba jsou jaksi emocionálně prázdní… ale je to velmi napínavé, doufám, že brzy budeme pokračovat a dostaneme se z této lehce depresivní sféry…. moc dík za další díl 🙂

    To se mi líbí

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s