Maličkosti

maxresdefaultPovídka vznikla jako příspěvek na Drarry challenge

Téma: Harry má všeho po krk. Je přeci jen obyčejný sedmnáctiletý kluk, u Merlina! Celý kouzelnický svět k němu však vzhlíží s obdivem jako k hrdinovi, který již podruhé porazil Temného Pána, média jej pronásledují na každém kroku a mladé čarodějky se předbíhají, aby se mu co nejvíce zalíbily. A on přitom chce být jen obyčejný kluk, copak se všichni pomátli? …Ne. Někdo se na Harryho přeci jen stále dívá mezi prsty, jeden aristokrat s platinovými vlasy. A právě ten mu již delší dobu v noci nedá spát…

Původně jsem si představovala, že se příběh vyvine trochu jinak, ale nakonec z toho vzniklo tohle. 😀 Nebylo to úplně téma, které bych si sama vybrala, ale asi proto se to jmenuje challenge, že ano…


Představoval si to jinak. Vyloženě si nestěžoval, protože život nebyl zase tak špatný. Ale ani skvělý. Měl jistotu, že může vyjít ven, aniž by se ho kdokoliv pokusil zabít. Nemusel se každou chvíli strachovat, že někdo z jeho přátel přijde o život. A nevisela nad ním žádná smrtelná věštba. Před bitvou o životě bez války snil každý den. Často s Ronem a Hermionou mluvili o tom, co budou nebo naopak nebudou dělat.

Budeme hrát famfrpál každý den. A jíst pořádná jídla. Už žádné otřesné stanování. Žádné bojování, žádná smrt.

A všeho toho se mu dostalo. Tedy alespoň ze začátku. Hráli famfrpál. Jednou. Nikdo to neřekl nahlas, ale Fredova nepřítomnost byla až příliš citelná. Bolestná. Od té doby už nikdo z nich na koště nesedl. George své koště dokonce vyhodil se slovy, že už to stejně nemá smysl. Nic nemá smysl.

Molly Weasleyová se pokoušela rodinu udržet při sobě, ale ztráta syna se na ní nesmazatelně podepsala. Zdála se zmatená, často zapomínala a někdy mluvila z cesty. Byly to malé náznaky, ze začátku téměř nepostřehnutelné. Párkrát Georgea oslovila Frede… Někdy se ho naopak ptala, kde nechal bratra a proč se Fred neukáže doma. Pokaždé ji opatrně vysvětlovali, že Fred se domů už nevrátí. A pak brečela. Znovu a znovu, takže se nezacelená rána nedokázala uzdravit.

Harry ze začátku zůstával v Doupěti, ale po pár týdnech si tam připadal nepatřičně. Cize. I když ho Ron ujišťoval, že to tak není, stejně se rozhodl odstěhovat na Grimmaldovo náměstí. Do prázdného a tichého domu, který v něm vyvolával vzpomínky na Siriuse a další mrtvé. A bylo jich tolik.

Ze začátku se snažil, to mu nikdo nemohl odepřít. Pokoušel se z domu udělat hezké místo k žití, ale temná zákoutí v něm probouzela depresi a nechuť. Teplá plnohodnotná jídla postupně nahrazovaly rychlé polotovary a láhev ohnivé whisky si položil hned vedle postele. Nakonec to vzdal. Sedával v tom nejtemnějším koutě a poslouchal starou Blackovou, jak nadává. Alespoň přehlušila to nekonečné ticho.

Brzy se k němu nastěhovala Ginny. Miloval ji, nebo ji možná měl prostě jen rád, jenže časem si na ní začal všímat vlastností, které ho přiváděly k šílenství. Mluvila. Především v době, kdy si přál Harry mlčet. Chtěla, aby měl Harry na všechno názor, i když se jednalo o věci, kterým nerozuměl. Každé ráno sedávala v kuchyni, popíjela čaj a přitom prsty klepala do desky stolu. Harry to nenáviděl. Klep. Klep.

Stával se na její přítomnost alergický a ona to poznala, proto se jednou sbalila a odešla. Jen tak. Žádná slova, žádný pláč. Zabouchly se dveře a Harry zůstal sám.

Občas za ním chodil Ron, který se většinu doby staral o rodinu. Molly zapomínala, George se zhroutil a k tomu všemu ještě Bill. Nejprve se zdálo, že ho Šedohřbetovy škrábance příliš neovlivní, ale časem, minutu po minutě se stával agresivnějším. Fleur se jej bála. Když ji uhodil podruhé, sbalila se a odjela na neurčito do Francie.

Pokaždé spolu s Ronem vypil láhev whisky a mluvili. Ron ze začátku mluvil hlavně o Hermioně, ale postupně přestal. Nejspíš ji neodpustil, nebo se jen snažil zapomenout. Harry se ho neptal. Připadalo mu, že už i tak má hodně starostí.

Hermiona pár dní po válce odcestovala do Austrálie, aby našla rodiče. Pak už jen poslala dopis, že se tam nějakou dobu zdrží. Potřebuje prý oddych. Čas. Klid. Bylo už několik měsíců a kromě toho dopisu o ní nic víc neslyšeli. Opustila je, Harry se ale nedivil. Sám by nejraději odešel. Jenže neměl kam, ani s kým.

Navíc měl dojem, že by se před světem stejně neschoval. Harry Potter, hrdina, který zachránil svět. V kouzelnickém světě neexistoval nikdo, kdo by jej neznal. Každý den mu chodily tisíce děkovných dopisů. Nečetl je.  Nemohl ani vyjít na ulici, aby nezpůsobil davovou paniku. Před pár dny před ním jedna dívka omdlela, protože se na ni usmál. Musel neustále předstírat, jak mu nevadí, že se s ním chtějí fotit, že se ho ptají na život a neustále dokola hrát vychovaného mladého muže. Nechtěl jim být, chtěl na ně zařvat, ať mu dají pokoj, že není žádný úžasný superhrdina, jehož jediným úkolem je záchrana světa. Místo toho se však vždycky mile usmál. Někdy se toho pitomého úsměvu nedokázal zbavit ani v soukromí.

Zvali ho na slavnostní hostiny a večírky. Pořádali na jeho počest bankety a dokonce po něm chtěli pojmenovat ulici. Už v Bradavicích nebyl rád středem pozornosti, ale nyní se situace stala neúnosnou. Říkal si, že to lidi nakonec přejde, že pronásledování jednou skončí, ale jak dlouho měl ještě čekat? Jak dlouho ještě potrvá, než se dá všechno do pořádku?  Bylo možné, že se to nikdy nespraví? Že bude po celý život ovlivněný válkou a nenajde klid?

Poprvé ho to napadlo brzo ráno, když otevřel oči a podíval se na dívku spící vedle něho. Nebylo to ono. Měl ji celkem rád. Vždycky dokázala alespoň na pár minut odvést jeho myšlenky jinam a nevadilo jí, když se Harrymu nechtělo mluvit. Byla hodná, ale někdy až moc. Neuměla se bránit. Harry si všiml, že raději vždycky souhlasí, jen aby se nemusela hádat. A taky měla alergii na prach, proto často pokašlávala. Echm, echm… Harry mu to až příliš věrohodně připomnělo pátý ročník v Bradavicích a nenáviděnou profesorku. Vždycky měl tendenci podívat se na jizvu na ruce, která nikdy nezmizela. A zaplavily ho vzpomínky.

Měl dívku rád, ale nakonec s ní nedokázal vydržet v jedné místnosti, aniž by se nezbláznil. Zprotivila se mu stejně jako Ginny. A pak ho to napadlo. Ze začátku se mu to zdálo nemožné, bláznivé a nepravděpodobné, ale čím víc nad tím přemýšlel, tím víc si uvědomoval, že to bude nejspíš pravda.

Válka změní každého. Bylo by bláhové si myslet, že Harry zůstane nepoznamenán. Znamenalo to, že nejspíš zůstane po zbytek života sám, protože jinou cestu neviděl. Netušil, jak z prokletého kruhu utéct a zda je to vůbec možné. Ale jednu věc si musel po tom všem připustit. Nedokázal milovat. Mohl mít rád, ale nemiloval. Jakoby se bál, že v okamžiku, kdy podlehne, dotyčnou osobu ztratí. Válka ho změnila. Ale změnila přece všechny, a tak se tomu ani moc nedivil.

Život nebyl špatný. Nemusel se bát, že na něj každou chvíli někdo zaútočí, měl střechu nad hlavou a rozhodně netrpěl hlady. Jeho přátelé už neumírali. Ale nebyl ani skvělý. Představoval si to jiné, šťastnější.


Někdy si musel rozkázat vyjít ven, protože jinak by ho temný dům pozřel zaživa. Chodíval ven většinou pozdě večer nebo brzo ráno, kdy se dokázal vyhnout poblázněným ženám, které ho měly tendenci pronásledovat. Harry proto často používal neviditelný plášť a svlékl si ho až daleko od domu, když měl jistotu, že se nikdo nenachází poblíž. A pak chodil křížem krážem městem a přemýšlel, co se životem. Někdy na to myslel pořád, od rána do večera, minutu po minutě, vteřinu za vteřinou. A někdy na to nemyslel vůbec. Prostě to vypustil z hlavy a soustředil se jen na přítomnost, která sama o sobě byla dosti náročná. Takové dny měl raději.

Dnes však to štěstí neměl.

Nabídli mu, že se může vrátit do Bradavic a dokončit si studium. Neodmítl, ale ani nepřijal. Netušil, zda se v nejbližší době dokáže vrátit do míst, která by mu připomněla poslední bitvu. Zemřelo tam až příliš mnoho lidí, on sám tam zemřel. Ron navíc odmítl. Nemohl teď opustit rodinu a věnovat se studiu. Teď ne, možná jednou. A nevypadalo to, že by se Hermiona někdy vrátila. Bez přátel to nejspíš nemělo cenu.

Jenže bez školy a zkoušek OVCE ho nemohli nikde zaměstnat. Dokonce ani jako Vyvoleného. Žádné úlevy. Ale Harry by o to stejně nestál. Netušil totiž, jakou práci by si zvolil. Po tom všem konečně prozřel a pochopil, že už nechce bojovat se zlem a stát se bystrozorem. Už ne. A žádná jiná práce ho nenapadala. V čem byl vlastně dobrý? Uměl vůbec něco jiného než zabíjet nejmocnější černokněžníky a hledat viteály?

Měl pocit, že ho někdo sleduje, proto přidal do kroku. Stával se paranoidní. Přemýšlel, že vytáhne neviditelný plášť a skryje se před světem, tak jak to udělal už mnohokrát. Zahnul za roh a ohlédl se na prázdnou ulici, kterou osvětlovala jen jedna pouliční lampa. Pak do někoho narazil. Do něj.

Už nějakou dobu o něm neslyšel. Po válce se za něj Harry přimluvil. Nejspíš proto, že už měl plné zuby utrpení a Malfoy si nezasloužil skončit v Azkabanu. Byl to arogantní pitomec a Harry ho nesnášel, ale nemohli ho trestat kvůli tomu, že se jen snažil přežít. Anebo mohli? Na tom už nezáleželo. Důležité bylo, že byl teď tady.

„Pottere?“ zasyčel překvapeně, když do něj narazilo cizí tělo. Úžas rychle vystřídalo pohrdání. „Chováš se, jakoby ti to tu patřilo!“

Nenávist. Byla tak jasně čitelná. Harry ji už dlouho neviděl. Zapomněl, že se na něj někdo takhle dřív díval. Překvapivě ho to uklidnilo, protože měl pocit, že ještě pořád může být jen Harry Potter. Obyčejný člověk, na kterého se všichni nedívají jako na hrdinu.

Mohl se jen omluvit a co nejrychleji zmizet, protože dohadování s Malfoyem stejně nemělo smysl. Ani na škole vesměs nikdy o nic nešlo, neexistovalo řešení. Jenže chtěl víc nenávisti, chtěl si připadat normální. Žádné fanatické obdivování, už prosím ne.

Harry se podíval na ceduli pověšenou na zdi a usmál se. „Vlastně by se dalo říct, že patří.“

Malfoy se taktéž zahleděl na ceduli, která hlásala: Ulice Harryho Pottera. Zvláštní náhoda, že se potkali právě zde. Nebo možná osud.

„Mám se z toho posrat?“

„Jestli ti to udělá radost,“ odvětil Harry a připadal si dobře. Jinak než před minutou. Jinak než posledních několik týdnů a měsíců. Směl říct cokoliv, aniž by se musel přetvařovat a ovládat. Kdyby chtěl, klidně by vytáhl hůlku a vyslal na něj nějakou neškodnou kletbu, protože šlo přece jenom o Malfoye. Nemusel by se bát následků.

„Vtipné, Pottere,“ vyštěkl Malfoy, ale neusmál se. Oči měl temné a chladné. Prošel kolem Harryho a schválně do něj vrazil ramenem. „Budeš mě muset omluvit. Ne každý je brán za hrdinu a nemusí hnout prstem. Někteří z nás mají i určité povinnosti.“

Přišlo mu líto, že odchází, protože společně s nenáviděným Zmijozelem zmizí i pocit normálnosti. Ale nedokázal ho zastavit. Co by mu řekl? Nenáviď mě, prosím, ještě malou chvíli? Potřebuju to? To asi ne. „Tak nezapomeň, komu za to vděčíš,“ připomněl mu a užíval si toho, jak se na něj Malfoy znechuceně zadíval.

„Nikdo se tě o to neprosil!“ procedil skrz zuby, ale pak se skutečně otočil a rázným krokem odešel. Naštvaný. Znechucený a pokořený. Že měl Harry Potter pravdu. Že ho zachránil. A že byl za to rád, protože v Azkabanu skončit nechtěl.

Harry tam ještě dlouho stál a zíral na mizející postavu. Radost postupně odeznívala. Na chvíli vybočil ze stereotypu a teď se vše vracelo do starých kolejí. Zase se bude muset usmívat na cizí lidi, každý den bojovat, aby se nezbláznil. Předstírat, že je šťastný, jenom protože by být měl. A vyčítat si, že není. A přemýšlet o budoucnosti.

První sen přišel následující noc. Nerozuměl tomu. Proč se mu zdávalo o blonďatém Zmijozelovi? Proč se každou noc budil ochromen vzpomínkami? Každou zatracenou noc. Nemohl dokonce ani zavřít oči, aniž by ho neviděl.

Vzpomínal na jejich první setkání. Na Bradavický expres a odmítnutou ruku. Na každé jednotlivé shledání, posměšek, urážku, souboj. Nevěřil, že si to jeho mozek bude pamatovat, ale dokázal si přehrát každý rozhovor, který se mezi nimi odehrál. Mučilo ho to, protože když pak otevřel oči, uvědomil si, že nic z toho není skutečné. Už ne. Doba normálností skončila. Už není chlapcem, který chodí do školy a má své přátele, ale i nepřátele. Teď je jen Vyvoleným. Miloval ho každý kvůli tomu, co udělal a ne proto, jaký byl. Nikdo se o něj nezajímal, stačilo, že měl jizvu a slávu.

Draco Malfoy byl jediný, kdo ho nemiloval. A to bylo povznášející.

 Jenže ho několik následujících měsíců neviděl. Občas chodil na roh, kde ho potkal, ale nikdy se tam už neobjevil. A nedokázal se odhodlat k tomu, aby ho vyhledal. Co by mu asi tak řekl? Postupem času se naučil sny ignorovat. Dělal to tak přece se vším. Ignoroval všechny problémy, které mu klepaly na dveře. Co je jeden navíc? A pocit normálnosti se taktéž vytratil. Zapomněl, jak chutnal. Po nějaké době si ho už ani nedokázal vybavit, proto po něm přestal toužit.


Byl předvečer Všech Svatých, když se Harry rozhodl navštívit rodiče. A možná si s nimi i promluvit. Netušil, že tuhle noc se pro něj všechno rapidně změní. Procházel pomalu kolem hrobů. Nikam nespěchal. Teď pozdě v noci byl hřbitov prázdný a osamělý. A přesto si v dálce všiml postavy.

Netušil, jak mohl vědět, o koho se jedná, ale prostě to nějak věděl. Jakoby mu to někdo našeptával. Tolik měsíců si ho přál potkat a teď, když to nejméně očekával, stál před ním a upřeně zíral na hrob Severuse Snapea.

Harry chtěl, aby profesora pohřbili zde. Blízko jeho matky. Měl pocit, že si to po těch letech Snape zaslouží. Aspoň tohle pro něj mohl udělat. Po tom všem. Dokonce i jeho smrt Harryho bolela. Nikdy Snapeovi nevěřil a přitom… nechtěl na to myslet, ne teď a ne před ním. Od něj chtěl jen jednoduchou nenávist. Žádnou lítost.

„Zase ty?“ vydechl otráveně Malfoy, když si ho všiml. Skoro jakoby se viděli včera a ne před několika měsíci. „Co tady děláš?“

Harry se na místě zarazil. „Mám tu rodiče,“ ukázal na hrob o kousek dál.

Malfoy se zamračil. „To ví každý, Pottere. Nejsem idiot. Myslím v tuto dobu,“ protočil oči a strčil si ruce do kapes. Harry si uvědomil, že se vzhledově příliš nezměnil, i když se na něm smrtijedská kariéra viditelně podepsala.

„Mohl bych se zeptat na to samé, ale jestli to chceš vědět, tak večer tu nikdo nebývá.“

Malfoy se ušklíbl a přitom si zastrčil ruce do kapes. „Ale copak? Potterovi už zástupy fanynek a obdivovatelů nevoní?“

Nejspíš se neptal. Jen se posmíval, ale Harry stejně odpověděl. Potichu, téměř neslyšně. „Nevoní.“ Přešel k druhému chlapci a postavil se vedle něj, aby se podíval na hrob. Nikdy přesně netušil, co by měl cítit. Nakonec se vždycky usnesl na odpuštění. Odpustil především sám sobě, že profesorovi nevěřil. Vyčítal si tolik věcí, tohle ale ne.

Nakonec však přešel k hrobu, kvůli kterému přišel především. Chybíte mi, i když vás vlastně vůbec neznám. Lily a James Potterovi. Dřív o nich sníval každý den, ale teď už to byla jen jména a nikdy nezaplněné prázdno v srdci.

Uvědomoval si, že ho pozorují šedé oči, ale teď se tím nehodlal zabývat. Nemohl se hádat a cítit se šťastně. Ne před rodiči, připadalo by mu to nepatřičné. A Malfoy možná myslel na to samé, protože mlčel. Ale k odchodu se neměl. Stáli tam, každý u svého hrobu, ale dívali se na sebe. Upřeně a zamyšleně. Dokonce i pak o půl hodiny později spolu odešli.

Teprve před hřbitovem ho Malfoy zastavil. „Chci svou hůlku zpět!“ Nebyla to prosba, ale nebyl to ani rozkaz. Možná něco mezi, prosebný rozkaz nebo rozkazovačná prosba.

„Proč si myslíš, že ji ještě mám?“ Měl. Nemohl ji přece jen tak zahodit. Sloužila mu dobře, pomohla. Nezasloužila si být vyhozena. Několikrát přemýšlel, že by ji Malfoyovi vrátil, ale nikdy to neudělal. Ztratil by tak jedinou věc, která ho s ním spojovala.

Malfoy zaváhal. S tímhle nepočítal. V kapse sevřel novou hůlku, kterou si koupil. Jenže nikdy nezapomněl na svou první. První a jedinou, která mu dokonale seděla. Žádná jiná ji nemohla nahradit.

Harry zakroutil hlavou. Nemělo smysl Malfoye trápit. „Jestli ji chceš, musíš si pro ni přijít. Mám ji u sebe doma.“

„Myslíš to vážně? Dáš mi ji?“ Nevěřil mu, ale na tom by přece nebylo nic neobvyklého. Jsou nepřátelé, nepřátelé si nevěří.

„Vždyť je tvoje. A já ji nepotřebuju.“ Vzdával se cenné věci, ale byl odhodlaný to udělat. Měl pocit, že dělá správnou věc a to už velmi dlouho necítil, proto se tomu nebránil. I když to bylo pro Malfoyem, pro člověka, který ho nenáviděl až do morku kostí. Když mu ji dá, nejspíš ho už nikdy neuvidí. Ztratí jedinou věc ve svém životě, která ho nutila věřit, že má ještě šanci cítit se normálně. Ztratil ale už tolik. Zvykl si.

Malfoy nechtěl čekat. Čekal až příliš dlouho a bál se, že by Harry změnil názor, proto se společně přenesli před Grimmaldovo náměstí. Harry otevřel dveře a beze slova ho pozval dovnitř. Vstoupili do ztichlého domu, který představoval útočiště stejně jako vězení a zelenooký chlapec se stále nemohl rozhodnout, která ta část převažuje.

Malfoy se většinu doby pokoušel tvářit nezaujatě, ale někdy mu to dělalo problémy, když viděl, jak Harry žije. Představoval si něco… honosnějšího. Nečekal, že se ocitne v tmavé kobce, která na první dojem působila depresivně. „Tady žiješ?“ zeptal se nakonec, protože zvědavost byla silnější.

„Hm,“ zabručel Harry. Netušil, jestli se tomu dá říkat žití, rozhodně tu už nějakou dobu přežíval. Zavedl ho do jediného trochu obyvatelného pokoje, který dřív sloužil jako pracovna. „Počkej tady. Dojdu pro ni.“

Uvědomoval si, že má v domě člověka, o kterém se mu posledních několik měsíců zdálo. Že mu dá hůlku a tím tahle kapitola definitivně skončí. Poslední noc se mu zdálo o famfrpálu. Byl to v podstatě jen obyčejná vzpomínka, která ničím nevyčnívala. Zápas proti Zmijozelu, druhý ročník. Oba byli ještě malí chlapci, kteří netušili, kolik toho mají před sebou. Že je osud vyzkouší těmi nejhoršími způsoby, ale že navzdory všem překážkám nakonec přežijí, aby se dostali do tohoto bodu.

Když se vrátil, Malfoy držel v ruce sklenici s whisky. Zřejmě se sám obsloužil, ale Harryho to nepřekvapovalo. Rozmazlený Zmijozel si vždycky myslel, že si může dělat, co chce. Malfoy však sklenici okamžitě položil na stůl a přistoupil k Harrymu, když si všiml podlouhlé krabičky.

„Zabila Voldemorta,“ pronesl jen tak ledabyle Harry, když krabičku otevřel a odhalil Malfoyovu starou hůlku. Netušil, proč to řekl, ale měl pocit, že by to mělo být řečeno, aby si druhý chlapec uvědomil její unikátnost.

Draco překvapeně zamrkal. „To jsem nevěděl.“ V jeho hlase se neobjevila ani stopa po nenávisti nebo jízlivosti. Harryho překvapilo, že mohou vedle sebe stát a cítit i něco jiného, než jen dávné pocity, které je ovládaly dlouhé roky. A i přesto se pořád cítil normálně. Normálněji než s kýmkoliv jiným.

„Moje hůlka byla zlomená a žádná jiná hůlka mi nesedla. Až potom ta tvoje.“

Malfoy rychle vzhlédl a pohlédl do zelených očí. Nepromluvil, ale zdálo se, že nad něčím uvažuje. „Nejsme přátelé,“ vydechl nakonec.  Nesouviselo to s daným rozhovorem, a přesto to bylo absolutně totéž. Toho si byli chlapci vědomi. Draco chtěl jen svou hůlku, nic víc. Jenže netušil, zda si ji může vzít.

Zabila Pána Zla. Měl vůbec odvahu se jí dotknout? Směl ji vlastnit? On Smrtijed? Neměl by se ji přece jenom raději vzdát?  Natáhl k ní ruku, ale pak ji zase spustil.

„Vím, že nejsme přátelé,“ zašeptal Harry. Bylo docela možné, že skutečné přátele už dávno neměl. Chyběl mu ten pocit, že se na někoho může stoprocentně spolehnout. Po dlouhá léta to bylo to jediné, co ho drželo při životě. A teď o to přišel, aniž by tušil, jak se to stalo. Ale žádal přece od Malfoye nenávist, nemohl po něm ještě chtít přátelství. Jak by to probůh fungovalo?

„Tak se přestaň svěřovat,“ řekl pevným hlasem.

„Ale možná,“ začal Harry. Musel to zkusit, protože jinak by ho ztratil. A s ním i to jediné, na čem mu záleželo. „Možná nemusíme být ani nepřátelé.“

Harryho chování vzbuzovalo otázky. Malfoy si všímal mnoha věcí. Třeba toho, že přes den je Potter nedostižný. Že ho potkává jen pozdě v noci na divných místech. Že bydlí v domě, který ani zdaleka nepřipomíná domov. Že je sám. Že se na něj občas divně dívá. A teď chtěl ukončit mnohaleté nepřátelství? „Co je s tebou, Pottere?“ Jen tato otázka mu mohla objasnit situaci.

„Nic,“ zakroutil Harry hlavou. Nebylo mu nic a v tom byl ten problém.

„Přestaň lhát! Myslíš, že to na tobě nevidím?“

„Nevím, o čem mluvíš,“ bránil se, ale znělo to chabě a nevěrohodně.

Malfoy použil větu, která mluvila za vše. Nešlo proti ní bojovat. Byla krutě upřímná a ještě krutěji pravdivá. Harry si to dlouho nepřipouštěl, ale to neznamenalo, že by se tím něco změnilo. „Jsi troska, Pottere!“

Harry se naštval. Samotná pravda mu nevadila, ale štvalo ho, že to Malfoy poznal a ještě měl tu drzost mu to předhazovat. Vrazil mu krabičku s hůlkou uvnitř do náruče a ukázal na dveře. „Máš, cos chtěl. Teď můžeš vypadnout.“

Sebral Malfoyovu sklenici ležící na stole a na jeden zátah ji vypil. Uvědomil si, že ještě před chvíli ji Malfoy držel u svých rtů. V Harrym to vyvolalo podivné chvění, kterému ale nyní nedokázal věnovat pozornost. Nadával si, že se odvážil Malfoyovi nabídnout příměří. Co od toho vlastně čekal? Že bude Zmijozel souhlasit a Harry se naučí zase cítit něco jiného, než je otupělé prázdno?

Malfoy si prohlížel krabici v ruce. Přišel si pro ni, ale teď netušil, zda ji opravdu chce. Položil ji proto na stůl a beze slova se otočil k odchodu. Nechal Harryho zborceného na sedačce s prázdnou sklenicí v ruce. Jenže ani ne za minutu se vrátil.

„Před dveřmi jsou novináři,“ poznamenal.

„Chodí sem každé ráno,“ přiznal Harry a divil se, že už je tolik hodin. Neuvědomil si, že už vyšlo slunce. Že začal další zatracený den.

„A kdy vypadnou?“ zamračil se Malfoy, kterému se nechtělo se jim ukázovat. Co by si pomysleli, kdyby se brzo ráno objevil v Potterových dveřích? Vzbudilo by to otázky, na které by si senzachtiví novináři našli vlastní odpovědi.

„Zase večer.“

„Chodí sem každý den?“

„Hm, každý den. Už několik měsíců v kuse. Musí to být zajímavé povolání,“ procedil Harry a prohlížel si prázdnou sklenici. Všiml si dvou otisků rtů. Jeden patřil jemu a druhý… Letmo se ho prstem dotkl a rozmazal, aby se na něj nemusel dívat.

„Proč se nemůžu přenést?“ zareagoval naštvaně Malfoy a ještě jednou se pokusil přemístit. Ale nic se nestalo. Stále se díval na zborceného Pottera.

„Dřív to tady sloužilo jako Fénixův hlavní štáb. Dlouhé roky to bylo jedno z nejstřeženějších míst se spoustou ochranných kouzel. Po válce se většina z nich zrušila, ale některá už odstranit nešla. Byla s domem až příliš silně protkána. Anebo je možná mohl zrušit pouze ten, kdo je vyčaroval. Jenže to už Brumbál udělat jaksi nemůže.“

„Máš tu alespoň krb?“ vzdychl Malfoy a schválně ignoroval tu část s Brumbálem. Nehodlal se teď omlouvat, že jeho vinou zemřel. Ne, už žádné další omlouvání. Zaplatil za to přece dost.

„Mám, ale ten ti taky nepomůže. Jediná možnost, jak se odtud dostat, je odejít hlavním vchodem,“ pokrčil Harry rameny.

„Ale tam jsou novináři,“ odvětil Malfoy a bělostná kůže zčervenala zlostí.

„Tak to se připrav, že zítra vyjde ve všech novinách zajímavý článek,“ zasmál se Harry, kterému to přišlo k smíchu. Celá tahle situace.

„Doprdele!“ zavřískl Malfoy a zhnuseně se posadil vedle Harryho, ale schválně na druhou stranu sedačky. „Takže, když už jsem tu zkysnul, řekni mi něco, Pottere.“

„A co bys chtěl vědět?“ V hlavě mu zablikalo výstražné světlo. Jen se, prosím, neptej na Voldemorta. Nech to být, znělo mu v hlavě a zoufale se přitom podíval do šedých očí. Netušil, zda to Malfoy pochopí, ale alespoň to zkusil. Pokud se zeptá, bude jako ostatní a Harry nechtěl, aby i on se nechal strhnout minulostí.

„Kde máš své poskoky?“ vypálil Malfoy a rozhlédl se po místnosti, aby dokázal, že tady chybí.  Vidět Pottera bez dalších dvou Nebelvíru se zdálo podivné. Nesprávné.

Oddechl si, protože tahle otázka mu nevadila. „Ron se tu občas staví, ale musí se starat o rodinu. A Hermiona odešla.“

„Odešla?“ vyrazil Malfoy nevěřícně.

„Odešla,“ zopakoval.

Mluvit spolu bylo zvláštní. Znali se už tolik let, věděli o sobě spoustu věcí, ale nikdy si nezkoušeli normálně promluvit. O obyčejných věcech jako dva lidé. Ani jeden netušil, jak na to. Harry si ale myslel, že se budou zadrhávat, dlouho přemýšlet o jednotlivých slovech a nakonec se opět ocitnou ve víru hádek. Jenže si uvědomil, že to vlastně není tak těžké. Nebál se, že řekne něco špatně, protože špatné to bylo mezi nimi vždycky a nemohlo to být horší.

Malfoy pokývl hlavou. Pochopil, že víc k tomu nemá druhý chlapec, co by řekl. Odložil si kabát a uvolněně se opřel. Jestli tu měl strávit zbytek dne, nehodlal si to dělat ještě nepříjemnější, než to bylo. Když mu Harry podal novou sklenici s whisky, neodmítl.

Občas si něco řekli, ale vesměs mlčeli, ani jednomu to však nevadilo. Harry si to vlastně užíval. Že nebyl sám a zároveň se nemusel neustále přetvařovat. Malfoy se mohl kdykoliv zvednout a odejít, ale neudělal to. Trpělivě čekal, až novináři před domem zmizí. Během toho se láhev postupně vyprazdňovala, ale ani jeden se necítil opilý. Jen uvolnění. A ochotní říct věci, ke kterým by se jinak neodhodlali.

Když slunce po dlouhém dni opět zapadlo, Malfoy se k Harryho překvapení nezvedl. Seděl v klidu dál. Potřeboval se ještě na něco zeptat, musel však posbírat odvahu. Chystal se k tomu celý den a cítil, že ona chvíle právě přišla. Naposledy se napil. „Proč?“ vypálil ze sebe.

Harry k němu zmateně vzhlédl. „Proč co?“

„Proč jsi mě zachránil? Nejprve z toho ohně a pak před Azkabanem. Nechápu to.“ Draco si o sobě nikdy nemyslel nic dobrého, protože lidé mu už od narození tvrdili, že za nic nestojí.

Harry si odpověď nemusel rozmýšlet ani minutu, tohle už měl dávno srovnané. Aspoň něco. „Z toho ohně jsem tě zachránil, protože nejsem špatný člověk. Nenechal bych tě zemřít jenom proto, že jsem tě neměl rád. A v tom druhém případě proto, že ani ty nejsi špatný člověk. Nezasloužil sis Azkaban. Dělal jsi jen to, co jsi musel. I když se mi to možná nelíbilo, chápal jsem to.“

„Chápal jsi to?“ vyštěkl naštvaně Draco. Nikdo to přece nechápal. Všichni lidé na světě ho odsuzovali. Tak jak by mu mohl zrovna Harry Potter porozumět?

„Během války jsem míval vize o Voldemortovi. Nejednou jsem viděl, jak se k tobě choval,“ přiznal potichu Harry a sevřel sklenici pevněji. Opět ho zaplavily vzpomínky. Nehezké a bolestné. Na mrtvé, ale i na živé.

Malfoy dlouho mlčel, než opět promluvil. Vrátil se k tomu, co Harry před chvíli řekl. „Neměl jsi mě rád?“ zopakoval. „Minulý čas?“ náznak úsměvu Harrymu rozproudil krev. Draco se usmíval, přestože byl v jeho společnosti. Znamenalo to snad, že by dokázal cítit i něco jiného než negativní emoce? Že by se mohli nenávidět a přitom nebýt nepřátelé?

„Možná,“ přiznal Harry a rozhodl se říct všechno. O co vlastně šlo? Nemohl nic ztratit, protože de facto nic neměl. Mohl pouze získat. „Seš jediný člověk na světě, který se na mě nedívá jako na hrdinu. Když jsem s tebou, cítím se normálně, což je něco, co jsem dlouho nezažil.“

Čekal výsměch, protože jak jinak by Malfoy mohl reagovat? Dostalo se mu ale úplně jiné reakce. „Nápodobně, Pottere.“

„Prosím?“ zamrkal Harry a celým tělem se otočil ke Zmijozelovi.

„Celý svět se na mě dívá jako na pitomého Smrtijeda. Nenávidí mě a vyhýbají se mi. Jenom ty se ke mně chováš jinak. Pozval si mě k sobě domů, vrátil jsi mi hůlku. Mluvil jsi se mnou.“ Na první pohled se mohlo zdát, že o nic nejde, ale pro Malfoye to bylo všechno. Jak dlouho to už bylo, co se na něj nikdo nedíval s pohrdáním? Co ho nechali sedět vedle sebe a nabídli mu pití? A byl to zrovna Harry Potter. Někde v hloubi duše si říkal, že by si měl udržet masku odměřenosti a arogance. Nepouštět se do rozebírání pocitů a podléhat emocím, ale vzpíral se tak dlouho. Už dávno pro něj Potter nepředstavoval nepřítele. Celý život mu záviděl, ale teď se ocitli ve stejných situacích. Vyrostli a dospěli, ztratili cestu a možná by si mohli pomoct ji zase najít.

Harry se nepatrně usmál. „Jsem rád, že jsi tady,“ přiznal.

Draco opatrně kývl, jakoby se bál, že ukáže slabost, když přizná, že i on je tady rád. Vydržel dlouho předstírat, že mu nevadí samota. Odloučení od všeho lidského. Když se den předtím rozhodl navštívit hrob Severuse Snapea nenapadlo ho, že skončí u Pottera doma. A už vůbec by ho nenapadlo, že nikdy neodejde.


Harry seděl v kuchyni a popíjel dýňovou šťávu. Na stole ležel dopis od Hermiony. Psala, že ho má ráda, ale že už se nevrátí. Promiň, nejde to. Usmíval si, protože měl pocit, že je Hermiona šťastná. Stejně jako on. Netušil, jestli ji ještě někdy uvidí, ale pokud by to mezi nimi mělo skončit takhle, s pocitem, že jsou oba na správném místě, pak mu to nevadilo.

Zrovna si pročítal Denního věštce, když do místnosti vstoupil rozespalý Draco. Dosedl na židli vedle Harryho a vytrhl mu noviny z ruky, aby si je sám mohl přečíst. Harry jen zakroutil hlavou, ale nic neřekl. Dokonce ani, když mu Draco sebral pití.

Když se Draco při čtení dostal na stranu šest, uchechtl se. „Už jsi to viděl?“ podíval se přitom do zelených očí.

„Chtěl jsem, ale někdo mi ty noviny sebral,“ připomněl Harry a přitom se naklonil k Dracovi blíž. Uviděl velkou fotografii, na které okamžitě poznal sebe s Dracem. Musela být pořízená před dvěma večery, protože v té restauraci byli tenkrát poprvé. Divil se, že si novinářů nevšiml.

„Prej jsme se pohádali,“ prozradil Zmijozel a napil se šťávy.

„Pohádali jsme se,“ připomněl Harry, ale nic to neznamenalo. Hádali se často, nejčastěji kvůli hloupostem. Patřilo to k nim, spojovalo je to a Harry to miloval.

„Rozešli jsme se,“ řekl Draco a otočil se k překvapenému Harrymu.

„Neříkej,“ zavrtěl se Harry. Na tohle si nepamatoval.

„Píšou to tady, tak to asi musí být pravda,“ pokrčil Draco rameny a zakroutil hlavou. Nepřekvapovalo ho, že se pro novináře stali párem číslo jedna. Kdo by se tomu ostatně divil? Smrtijed a Vyvolený. Nepřátelé na život a na smrt. A přesto spolu. Nikdo to neočekával, protože neexistovala žádná varovná znamení. Když se nad tím Draco zamyslel, taky si jich dřív nevšiml. Spadl do toho, aniž by věděl jak.

Neodešel. To byl jeden z rozhodujících faktorů. Věděl, že by měl, ale nechtěl. A další noc se přehoupla v den a všechno se opakovalo. A čím víc času uběhlo, tím se zdálo nemožnější odejít. Dokud Harry neřekl to nejdůležitější a jediné správné. „Zůstaň.“ Zůstal, protože s ním mělo všechno zase smysl.

„To je škoda. Měl jsem tě rád,“ podotkl Harry, který se za ta slova dávno nestyděl. I když ne vždycky to bylo snadné. Viděl ostatní, kteří se životem bojovali, a cítil se nepatřičně, že si dovolil být šťastný. Ještě k tomu s člověkem, který některým z jeho přátel způsobil hodně bolesti. To Draco tenkrát do Bradavic vypustil Smrtijedy, mezi nimi i Šedohřbeta, který Billa nenávratně změnil. Často mu to také vyčítali. Především Ginny, která nechápala, proč si raději vybral bývalého Smrtijeda. Ona ho přece milovala, zatímco on Harryho nenáviděl. Nedávalo jí to smysl.

Ron se k situaci postavil jinak. Oduševněleji, změněný starostmi o rodinu. „Poslouchej, zkurvenej svět ti všechno vezme, když mu dáš příležitost. Jestli jsi s ním šťastný, neopovažuj se ho opouštět!“

A Harry se odmítl nadále zabývat chybami minulosti. Obětoval přece hodně. Už ne, nechte mě žít. S ním.

„Rád?“ zopakoval Draco a přitáhl si Nebelvíra blíž, aby ho mohl políbit. Než to však udělal, zašeptal mu do ucha. „Nenáviděl jsi mě.“

Pravda. Nenáviděl ho, ale miloval, když mu ráno bral noviny. Miloval, jak se v noci roztahoval v posteli a bral mu peřinu, ačkoliv si ráno stěžoval, že to bylo obráceně. Miloval, jak se vždycky zamračil, když nebylo po jeho. Miloval každý jeho nedostatek a možná právě proto dokázal přehlédnout onu nenávist. Myslel si, že mu válka vzala schopnost milovat, ale spíš ho naučila vážit si drobných maličkostí, které dokázaly mnohé změnit.

8 komentářů: „Maličkosti

  1. Sonka píše:

    Milujem tvoje poviedky. Tvoj Harry a Draco sú vždy takí, akých si ich predstavujem, že by byť mali. Ďakujem ti, že pre nás píšeš tieto úžasné príbehy. Či už sú to jednorázovky,alebo poviedky na pokračovanie, vždy sú úžasné. Teším sa na ďalšie tvoje drarry príbehy a dúfam, že ich ešte bude veľa 🙂

    To se mi líbí

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s